V neděli po obědě vládl klid i v nemocnici – pacienti odpočívali, na sesterně Dáša popíjela kávu a její kolegyně luštila křížovku. Po týdnu shonu a zmatku si těch pár minut klidu zasloužily. Za chvíli začnou chodit návštěvy, potom vizita a klid bude ten tam.
Rádio potichu dohrálo nějakou orchestrálu: „A teď, jako každou neděli odpoledne, je pro vás, milí posluchači, připravena povídka paní Libuše Novákové.“ Obě sestřičky zvedly hlavy a podívaly se na sebe.
„Myslíš, že je to tady naše Nováková ze čtverky?“
Dáša pokrčila rameny:
„Novákových je! Aspoň sto třicet tisíc. Ale Libuší asi moc ne. Jdu se jí zeptat.“
Vstala a rázně vykročila k pokoji číslo čtyři. Chvíli poslouchala za dveřmi, než zaklepala. Paní Nováková dřímala. Sestřička se zahleděla na její tělo oděné v průhledné noční košilce.
Byla překvapena tak ladnými křivkami. Vždy si myslela, že vozíčkáři mají nesouměrnou a možná i pokroucenou postavu, ale paní Nováková! Stála by za hřích. Ženské tělo mladou sestřičku vždy fascinovalo a obdivovala ho. Možná i z toho důvodu šla pracovat do nemocnice na lůžkové oddělení, aby ji nikdo nenařkl, že šmíruje ženy, že je lesba. To slovo tak strašně nenáviděla a taky se styděla za svoji orientaci. Jenomže paní Nováková spala… V té chvíli pacientka pootevřela jedno oko a zvědavě se zadívala na sestřičku. Ta se snažila zachovat klid a jakoby jen tak z dlouhé chvíle, prohodila: „Ani neposloucháte rádio?“
„Rádio?“ Překvapeně se zeptala pacientka. „Co dávají?“
„Tu povídku přece. Poslouchám ji každou neděli.“
„Aha! Já vlastně taky, ať vím, co všechno mi z ní vyhodili, jak mi ji přepsali.“
Její klidná odpověď vyrazila sestřičce dech: „To… to… vy? Vy píšete do rádia?“
„Občas“, odpověděla pacientka.
Dáša vletěla zpátky na sesternu. „Je to ona! Ona píše!“
Samým rozrušením si ani nevšimla mladého doktora, který měl zrovna službu a přišel zkontrolovat nějaké výsledky.
„Jé, dobrý den, pane doktore.“ Snažila se rychle napravit svoji chybu.
„Co píše? Kdo píše?“ zajímal se.
„Nováková. Ze čtverky. Píše do rádia! Každou neděli to poslouchám. Zajímavé povídky.“
„Hm,“ pokýval hlavou. „To jsem si myslel.“
Dáša na něho vyvalila oči: „Co? Vy jste si myslel, že je autorkou těch povídek?“
„To zrovna ne,“ přiznal se. „Ale bylo mi divné, že se s ní primář tak vybavuje.“
Dáša nechápala: „Vy si myslíte, že se k ní tak chová jenom kvůli tomu?“ Zamyslela se: „To se mi nezdá.“ Zamyslela se ještě víc. Po chvíli ale rázně zavrtěla hlavou: „Pan primář? Ne!“ Odpověděla si sama. „On takový není.“
„Vy si snad myslíte, že by se tak vybavoval s nějakou…“ hledal vhodná slova.
„… obyčejnou ženskou na vozíku … jste chtěl říct?“ Ozvalo se mu za zády. Otočil se. Ve dveřích stála (nebo spíš seděla ve svém invalidním vozíku) paní Nováková a klidně pokračovala:
„Musím vás hluboce zklamat, pane doktore. Pan primář se o mě stará už skoro dvacet let. Tenkrát jsem ještě ani netušila, že někdy budu psát. Byla jsem úplně obyčejná dívka, která ze dne na den zůstala na invalidním vozíku. Pan docent Petřík se mi věnuje stále stejně, nehledě na to, zda právě píšu nebo ne. Myslím, že to ani neví“, zakončila rázně, otočila se a odjížděla. Obě sestřičky souhlasně pokývaly hlavou a zatvářily se, že kontrolují nachystané léky. Jenom mladý lékař si zabručel pod nos: „To určitě.“
Dáša vyskočila ze židle a utíkala za paní Novákovou. Na chodbě ji doběhla a chytla okolo ramen.
„Nic si z něho nedělejte. My stejně věříme vám a ne jemu.“
Žena na vozíku ji pevně uchopila za ruku a zatáhla ji do koupelny. Zamkla za sebou, objala dívku okolo pasu a zahleděla se jí do očí. „Viděla jsem, jak si zálibně prohlížíš moji postavu. Líbím se ti?“
Rázně přitáhla mladou sestřičku ještě blíž. Jejich ústa se téměř dotýkala a oběma se prudce zrychlil dech.
„Ty se mi taky líbíš. Moc.“
Na odpověď už nečekala a pevně se přisála na mladá ústa.
