„Není jak vám tady ve městě,“ vzdychl pořádně nahlas Vašek.

Když Anka, snad už po sté, slyšela tato slova z Vaškových úst, snažila se dál neposlouchat. Měl ale silný, zvučný hlas, který nešlo přeslechnout. A tak teda začala v duchu počítat nejprve do deseti, posléze do dvaceti. Moc to ale nepomáhalo.

„To ne jako já, chudák, na vesnici, sám sedím doma, za oknem koukám smutně ven.“ Kámen by se nad ním ustrnul.

„Nevěřte mu!“ Nevydržela to Anka. Stokrát si říkala, že jí do toho nic není, ale jeho slova ji přiváděla k zuřivosti. Věděla totiž, že to není pravda.

„Na tuto frázi pouze balí mladé holky. Rád a často.“ Neodpustila si pikantní poznámku. Nesnášela citové vydírání a Vašek tak vydíral vždy a všechny. Počínaje řidičem taxíku, aby ho zadarmo odvezl domů, konče různými sbírkami a transparenty v jeho rukou o tom, jací jsou vozíčkáři chudáci, jak potřebují politovat a vždy a od každého pomoct, jí fakt bylo hodně proti srsti.

„Ale nech toho!“ Skočil jí Vašek do řeči, přitom ale upíral nekonečně smutné oči na svoji novou oběť.

„Vy žijete sám?“ Zajímala se slečna. Zatím evidentně věřila víc jemu.

Anně přišlo mladé dívenky líto, tak se rozhodla přivést věci na pravou míru:

„Ne, nežije sám. Je ženatý a má moc hodnou ženu. A nesedí doma za oknem, ale pořád je někde v trapu. Já osobně ho potkávám tak třikrát týdně ve městě.“

Dívka zpozorněla.

„Ale kolik mě to stojí peněz,“ pokusil se Vašek zachránit situaci a dostat slečnu tam, kde ji chtěl mít – aby ho litovala a věnovala mu svůj čas. Už si představoval, jak mu sedí na klíně, jak pevně objímá její štíhlý pas a po chvíli hladí její kulatý zadeček … „taková dvacítka bude mít hezky pevný zadeček,“ přemýšlel. „Kdo ví, jestli mi dovolí si naň sáhnout, pohladit ho, polaskat, prstíčkem zajet mezi půlky …“ snil dál.

„Máš jezdit autobusem, jako každý druhý,“ vytrhla ho z krásného snění Anka. „Ale ty, frajer, se musíš nechat všude vozit autem, nebo taxíkem. Tak si teď nestěžuj, kolik tě to stojí peněz. Autobus máš zdarma.“

„Ty jsi dnes na mě jako na cizího.“ Natáhl k Anně ruku a pokusil se ji chytnout. Ta rychle uhnula. Nesnášela jeho sexuální harašení.

„A nechytej mě! Víš, jak to nesnáším. Stejně jako ty tvoje řeči o tom, jaký jsi chudák. Já jsem taky na vozíku a nesnažím se jenom pro to v každém vzbudit soucit a lítost. A taky jezdím autobusem.“

„To jsi ty. Ale já…“ nedokončil.

„Už dost, nebo tě fakt praštím!“ Skočila mu do řeči. „Co ti schází? Máš hodnou manželku, která se o tebe vzorně stará, stejně tak o dům, o zahradu, o děti a teď už i o vnoučata. Stará se o tvoje zvířectvo, co sis nakoupil. A když se ti zdá, že je už málo atraktivní ve svém věku, vezmi ji ke kadeřníkovi, kup jí něco hezkého… a vůbec – ty už taky nejsi žádný mladík.“

„Tobě se to řekne. Vy ve městě…“ opět začal mlet svou Vašek.

„Tak se sem přestěhuj a přestaň fňukat!“ Anka toho už měla plné zuby. Rázně otočila svůj invalidní vozík a odjížděla pryč.

„To není jenom tak – se přestěhuj. Víš kolik to stojí peněz?“ Zavolal ještě za ní a pak už jen potichu, pro mladou slečnu, dodal: „Kdybych tak měl s kým…“

Nahlas si vzdychl.

„Máte přece manželku,“ nechápala dívka.

„To ano, ale s tou nemůžu sedět u vínka, u svíčky, držet ji za ruku, mazlit se…trochu lásky, trochu něhy, trochu erotiky…“

Když viděl, jak slečna měkne, rychle pokračoval.

„Já jsem romantik – tichá hudba, básně… milování…Ale moje žena na to není. Jenom kostel a modlitební knížka. Milování se je prý hřích.“

Skutečnost ale byla taková, že jeho manželka po celodenním lítání kolem manžela, který jen seděl na vozíku a jinak odmítal prstem pohnout, domácnosti, o kterou se sama starala, velké zahrady, zvířectva a vnoučat byla ráda, když se konečně dostala večer do postele a její manžel, „milovník a romantik“, jak se sám rád popisoval, seděl u piva a flašky rumu, a u fotbalu v televizi. O tom ale žádná mladá dívka nic netušila a ani tušit neměla.

Za pár dní potkal Vašek Anku ve městě.

„To mi opravdu musíš všechno pokazit?“ zlobil se.

„Tak se přestaň pořád litovat a přestaň honit mladé holky!“

„Ty snad žárlíš,“ pokusil se jí pohladit po ruce. Prudce se ohnala. „Nesahej na mě! Víš, jak to tvoje harašení nesnáším!“

„Chudák tvůj manžel.“ zkusil to Vašek z opačného konce.

„To je něco úplně jiného – od vlastního manžela mi to dělá dobře. Moc dobře.“

„A jsme u toho,“ skočil jí Vašek do řeči. „Já taky chci, aby mi někdo dělal dobře. A ty mi to kazíš. Nebo mi chceš dělat dobře ty?“ nedal se odbýt.

„Na takové věci máš snad manželku, nebo ne? A neříkej mi zase, že ona toto, že ona tamto… Jednou jsi s ní ženatý…“

„Právě,“ skočil jí Vašek do řeči. „A rozvést se nemůžu – kdo by se o mě staral? Já si ale taky potřebuju trochu užít, potřebuju i trochu sexu. Už ani nevím, jestli to umím.“

„Neumíš, takže neber mladým holkám iluze.“ Ukončila rázně debatu Anka a odjela pryč. Vašek tam ještě chvíli stál s otevřenou pusou a hleděl za ní. Každou ženu a dívku na tyhle řeči dostal, jenom Anku ne, a ještě na něho byla zlá. Přemýšlel, co dělá špatně. Dospěl k závěru, že on nic. Anka je nějaká divná – jeho dotyky nemá ráda, ani mluvit o sexu s ním nechce, mazlit se s ním nechce – asi je vadná, vždyť dosud ho žádná neodmítla. Potom ale mávl rukou a odjel směrem k zastávce, kde stála další mladá dívenka.

Přijel až k ní a zatvářil se, že už dál nemůže, že snad přišla poslední minuta jeho života. Zabralo to. Slečna k němu přistoupila.

„Je vám něco? Potřebujete pomoc?“

„Asi ano, ale vám už jede autobus…“ řekl tichým hlasem umírajícího, bez dechu, na konci svých sil.

„Nevadí, pojede další.“ Dívce ho přišlo líto. Byla lapena. Vašek se v duchu usmál.

„Je mi blbě,“ pokračoval ve svém naučeném divadle. „Asi se potřebuju napít.“

„Mám tady ještě trochu vody.“ Už hledala v tašce flašku s vodou.

„Jste hodná. Za rohem je nějaké posezení, kdybyste mě tam mohla odvézt. Asi potřebuji silné kafe, mám problémy s tlakem.“

„Ale jistě.“ Dívenka se opřela do vozíku a už jeli.

V kavárně vypil silnou kávu, usmál se a zatvářil se, že mu to opravdu pomohlo: „Můžu vás za vaši pomoc a obětavost pozvat na sklenku vína?“

Nečekal na odpověď a objednal.

„Ale já…“ slečna zavrtěla hlavou. „Spěchám a… víno nepiju… a … čeká mě přítel.“ Rychle vstala a odešla.

Vašek tam zůstal sám se dvěmi skleničkami vína a otevřenou pusou. Nešťastně se rozhlédl kolem – co teď? Začínalo to tak slibně… V dálce zahlédl Anku. Jasně! Čarodějnice! To ona za to všechno může! Nejradši by ji… ani přesně nevěděl co, ale zlost na ni měl velikou.

Když ho Anka uviděla, přijela blíž.

„Čekáš na další oběť?“ Potom si všimla druhé sklenky. „Už jsi ji lapil, co? Nebudu rušit.“ Otočila se a odjížděla.

„Na nikoho nečekám, utekla. Určitě za to můžeš ty!“ Zaslechla ještě.

Když za druhým rohem potkala Vaškovu manželku, dostala spásný nápad.

„Manžel na vás čeká. Tam,“ ukázala, kam má jít a popřála jí hezký den. Poté se rychle otočila, vytáhla mobil a zavolala Vaškovi.

„Doufám, že jsi sám.“

„Samozřejmě,“ zavrčel vztekle.

„Díky tobě, ty čarodějnice!“

Anka se zatvářila, že uštipačnou poznámku přeslechla a pokračovala: „To je dobře. Tak už nikoho nelov, posílám ti překvapení. Za chvíli přijde.“

Než se Vašek stačil zeptat na podrobnosti, položila.

„Ahoj! Tys nezapomněl na naše výročí?“ Zaslechl.

Zalapal po dechu. Čekal kohokoliv, ale vlastní manželku teda ne.

Samozřejmě, že na jejich výročí zapomněl. Teď mu ta sklenka vína navíc přišla velmi vhod.

Využil to, sebevědomě se usmál a doufal, že manželka po něm večer nebude nic chtít, v televizi byl fotbal a v tašce měl kazetu s Dolly Buster.