Intimita jako problém, výzva, otázka. Nemyslím intimitu sexuálního spojení, které se může bez skutečné intimity leckdy obejít, ale intimitu ve smyslu blízkosti, důvěrnosti, vzájemného citového sdílení. Může jí být, ale také nemusí, prostoupen partnerský vztah, ale stejně tak může projasňovat vztah přátelský či příbuzenský. Není ani tak kořením, jako spíše vzácnou surovinou, z níž jsou tvořeny mezilidské souvislosti života, v němž je nám dobře žít.

Pokud to má být esej o intimitě, z osobního zabarvení se nevyváži, leda že bych se odkázala na jeden z významů slova „intimita“, které původně značí rovněž „skrytý“ či „tajný“ (intimus – z latiny). Spíše než chlad obecnosti volím sdílení a možnost komunikace, třebaže to není úplně snadné. Po celou dobu své dospělosti si totiž ve vztahu k citové blízkosti s druhými připadám jako uvězněná na rychle se točícím ruském kole, které se každou chvíli hrozí rozlomit. Neukojitelnou touhu po blízkosti střídá závrať, nohy nevědí, zda se chtějí k druhému rozběhnout, či před ním rychle uskočit, přemíra strachu plynule přechází v troufalost, těžce vydobyté je vzápětí bez zájmu odhozeno jako něco bezcenného a rušivého, připadám si jako někdo, kdo si dlouho klestí cestu k hezkému zarostlou pichlavým křovím, aby se hned po spatření otevřeného pole s lučním kvítím vyděšeně vrhl zpět do porostu. Podobám se zakletému tvoru, který v příslibu věrnosti cení zuby a věčně krouží kolem někoho, koho zároveň zahání, a pokud mám sáhnout do říše mýtů, je mé celoživotní úsilí o budování intimních vztahů podnikem krajně sisyfovským, v němž Sisyfův kámen nezřídka srazí nejen mě, ale spolu se mnou i toho druhého. Pokud by mi nějaký ezo psycholog či vykladač karet diagnostikoval, že jsem opevněna v hradbách nedobytné pevnosti, musela bych dodat, že z nich ale neustále vystrkuji všem na odiv svou Achillovu patu. Logiku by v tom všem člověk pohledal, když už ne logiku, tak alespoň něco k žití, a zatímco se má vůle vnořuje do vidin krásných vzájemností, mé nitro se blíží velké míchačce, z níž padá leckdy dost nevhodný stavební materiál.

V každém případě je pravda, že po citové blízkosti velmi toužím a že jsem od přirozenosti dost komunikativní a společenský člověk. Ironií údělu jsem ale skončila dlouhá léta v téměř úplné sociální izolaci. V dlouhé samotě jsem někdy přímo bažila po lidech a blízkém kontaktu tak, že bych si z nich nejraději kus uzmula, abych je mohla mít stále u sebe. Toto téměř lidožroutské tíhnutí k lidem bylo v horších fázích mé nemoci spojeno s tím, že pro mě byli všichni beze zbytku silně ohrožující. Měla jsem pocit, jako by do mě lidé pronikali, mnou procházeli, podnikali do mě vpády a hrozili narušit zbytky mé integrity. Jako bych byla úplně průsvitná, bez obalu a bez fyzických hranic – právě tak jsem pociťovala svoji tělesnost. Nahradit sama sebe ve svém osobním prostoru někým jiným a cizím, jakoliv to mohlo být protivné, bylo ale stále příjemnější, než naplno pocíťovat blízkost sebe samé. Byla to opravdu divná doba. Střídavě jsem šílela ze samoty a z mezilidského kontaktu a ač jsem o tom na své předchozí terapii spřádala romány, nedokázala jsem s tím vůbec hnout. Vyvinula jsem si později zvláštní techniku „napojování“, která je celá nesena dynamikou sblížení a hrůzy (nevím, zda tam není i moment strašení a mocenských her, to nedokážu říct), a jsem ráda, že se mi většinou již daří se k ní neuchylovat. Ale stále stejně platí, že když se někdo ke mně snaží opravdu přiblížit, cítím, jak se strachy úplně stáhnu a nejraději bych v té chvíli byla úplně někde jinde. Cítím, že se ode mě čeká nějaká odezva, které nejsem schopná, ale třeba je snažší, než si myslím.

Jsme sobě samými cizinci. Potkáváme se, ale zároveň se míjíme. Měla jsem zážitek ze setkání s bývalým přítelem, se kterým jsme, tak jako vždycky, tvořily dva úplně uzavřené systémy, až tak, že to vypadalo, že se každý nacházíme v jiném vesmíru. Bavili jsme se tenkrát o něčem všedním, běžném, náhražkovém. Když jsem odcházela, dotkli jsme se ústy. Měla jsem pocit, že to byl jediný doklad toho, že jsme se opravdu setkali. Po odchodu od něj jsem byla tak frustrovaná z nenaplněné potřeby blízkosti a nedostatku vzájemné intimity, že jsem se doslova „vpíjela“ do kolemjdoucích.

Přirozeně, o míjení a vzájemném odcizení moderního člověka se toho hodně píše. Uzavřeni ve svých panelákových bytech s očima upřenýma na obrazovku počítače, venku mezi lidmi pro změnu na mobil, se skutečného (a tím i rizikového) kontaktu s druhými prostě vystříháváme, jak jen to jde. Během epidemie se přesunutí energie vzájemnosti do virtuálního prostoru ještě prohloubilo. Navzdory tomu, že jde o jev pohříchu obecný, existují lidé, kteří to mají ještě o něco těžší. Psychologové a psychiatři si v samomluvě svého oboru broukají cosi o schizofrenním autismu a poruše rané vazby, ale navzdory tomu je pravdou, že psychoterapie může pomoci prolomit vnitřní samotu a otevřít možnost kvalitních intimních vztahů. Chtěla jsem něco o svých problémech s blízkostí říct terapeutce a mluvila jsem dlouho, aniž jsem se na ní, jak jinak, jedenkrát podívala, dívala jsem se stranou a do země a abych ještě zvětšila distanc, neříkala jsem, „já mám problém“, ale namísto toho jsem s koženým výrazem referovala, co jsem o tom už někde napsala. Myslím, že uvedená scéna by se dobře hodila jako krátký skeč v komedii z psychoterapeutického prostředí. Když pak terapeutka navrhla, abychom jen chvíli byly spolu a mlčely, poprvé jsem zaznamenala, že tam se mnou, a v tom, taky někdo je. Byl to pro mě dost zvláštní zážitek, který mě utvrdil v tom, že mnohé problémy jdou řešit, je-li člověk dostatečně u sebe a je si plně vědom svých pocitů a emocí. Naplňuje mě to každopádně jistou nadějí a naděje, myslím, není ve spletitém předivu mezilidských vztahů nikdy dost.