Jitka a Filip se znali už od dětství. Chodili spolu do školky, do školy, na gympl, na basket… Byli nejlepšími kamarády. Vždy se mohli jeden na druhého spolehnout. Dokázali si spolu, jako dobří kamarádi, celé hodiny povídat, celé večery spolu mlčet a nic se na tom nezměnilo ani potom, co se Jitka vdala a Filip oženil. Pracovali ve stejné firmě, kanceláře měly vedle sebe, jenom večery už trávili každý s někým jiným. A na povídání už taky neměli tolik času. Když jim při jejich vytíženosti nějaký zbyl, trávili ho každý se svou rodinou. Opět si čas jeden pro druhého našli teprve až po Jitčině úrazu, díky kterému skončila na invalidním vozíku. Ona měla najednou víc volna a on si uvědomil, že teď ho jako kamaráda potřebuje mnohem víc.
Byla mladá, oblíbená, šikovná, s počítačem si rozuměla, tak do firmy dojížděla i po úrazu. Vždyť sedět u počítače mohla i na vozíku a telefonicky shánět, vyřizovat, zařizovat mohla také z vozíku.
Jenže občas byla přece jen nutná osobní kontrola i konzultace. A tak se jí po nějakém čase šéf zeptal, jestli by si troufla i na služební cestu.
„Jak bych se tam dostala? Já neřídím. Taky potřebuji pomoct s přesunem do auta. Trochu komplikace. Nebude lepší, kdyby tam jel někdo zdravý?“
Šéf se zamyslel: „Ano, vím. Ale jsi dobrá, dokážeš i to, co jiní ne. A kdyby s tebou jel Filip? Zaveze tě tam a večer tě vyzvedne. Přes den tam bude mít jinou práci.“
„Proč ne, pokud budu na noc doma.“ řekla po chvíli váhání.
Zvládli to úplně hravě. Filip Jitku zavezl až do sálu, zjistil, kde je WC pro vozíčkáře, zajistil, aby bylo odemčené, a odjel. Odpoledne se vrátil, dali si spolu kafe, popovídali si jako za starých časů a vyrazili směrem k domovu.
„Dobrý?“ zajímal se šéf na druhý den. „Postaral se Filip dobře?“
Přikývla.
Opakovalo se to jednou, dvakrát, třikrát.
„Na celý víkend bys nemohla?“ zeptal se jí po půlroce šéf znovu.
„Jsi dobrá, tvoje jednání vždy přinesla ovoce. Nikdo to nikdy nevyřídil tak dobře jako ty. Takové přínosy a výnosy pro firmu… jsi víc než dobrá.“
„To by nešlo,“ zaváhala. Pak se ale nadechla a dodala na vysvětlenou: „Víš, večer i ráno potřebuji pomoct s přesunem do a z postele.“
„Myslíš, kdyby tam Filip jel jako šofér s tebou, že by to nezvládl? Akorát bys ho během dne neměla k dispozici, zařizoval by zatím něco jiného.“
Zvědavě se podíval na mladého kolegu. Ten se jenom usmál: „Je to na tobě, Jitko. Já to zvládnu.“ Po krátké odmlce dodal: „No jo, co na to ale tvůj manžel? Pustí tě? Nebude mít strach? Moje drahá je zvyklá, že jezdím pryč i na týden.“
Na hotelu je vůbec nepřekvapilo, že dostali společný pokoj. Aspoň bude Filip vždy vědět, kdy ho potřebuje. A nebude muset lítat po hotelu sem a tam.
Večer po přednáškách a jednáních ani nevěděla, kdy ji kamarád odvezl na pokoj a uložil do postele. Měla pocit, že usnula už cestou na pokoj.
Druhý den ale oba skončili o trochu dřív, a tak si po večeři dali v restauraci ještě kávu a sklenku vína. Povídali si a povídali, až je číšník upozornil, že zavírají. Vzali si tedy nedopitou láhev s sebou a vrátili se na pokoj.
„Nechceš se natáhnout?“ zeptal se Filip. „Celý den sedíš…“
Přikývla: „Dorazíme víno, něco mi zazpíváš a potom hned. Jo?“
Rozhlídl se kolem. Když nenašel žádné slušné skleničky, zašel do koupelny, vypláchl jedinou, která stála na umyvadle, a vrátil se do pokoje. Jitka jenom mávla rukou, že jí to nevadí. Nalil do ní teda zbytek vína a sklenku jí podal.
„Byla by škoda jim ho nechat, je moc dobré.“ Podala sklenku kamarádovi a zeptala se: „Hodíš mě do postele? Jsem unavená jako kotě.“
Vzal ji do náruče. Najednou si uvědomil, že má v náručí mladou a velmi hezkou ženu. Možná za to mohlo víno, možná omamná vůně jejího těla… nebo snad exotická vůně jejího parfému? Svá ústa přiblížil o kousek blíž k jejím ústům a zvědavě na ni pohlédl. Neudělal jediný pohyb, jediný náznak. Jenom ji tak chvíli držel a hleděl jí do očí. Nechal to úplně na ní. Cítila, že kdyby ho teď pohladila po vlasech… kdyby ho pevněji objala kolem krku… Vteřinu váhala. Přišlo jí strašně líto, že ji teď tady nedrží v náručí její manžel, a že se ráno opět pohádali. Opřela si hlavu o Filipovo rameno a rozplakala se:
„Drž mě, prosím, pevně. Ještě chvíli.“ zašeptala.
Pochopil. Na nic se neptal.
„Už je líp?“ Zeptal se, když pláč ustal. Přikývla. Položil ji opatrně do postele a přehodil přes ni deku.
Když na druhý den odjížděli, celou cestu se usmívala a hleděla do dálky. Zdálo se mu ale, že tak nějak smutně. Celou cestu oba mlčeli. Doprovodil ji až domů.
Než za ním zavřela dveře řekla tiše: „Děkuji. Jsi opravdový kamarád a já jsem moc ráda, že zrovna můj.“ A v duchu, sama pro sebe dodala: a že jsme včera to naše krásné, vzácné a čisté přátelství nepokazili i navzdory té vteřině váhání.
