Milovala dřív vznešeně, ale teď se tak kreténsky zapletla do hmoty života, že už nerozeznala, co má cenu. Stál jsem při ní, když ho líbala a nevěděla přitom, jak k zbláznění na ni myslím na obratišti jazyka. Mluvila cizí řečí, ale v krajině, kde žiju, mluvila mou řečí. Byla k nesnesení odvážná a já to respektoval a jen se smutně otáčel za vlakem, který ji s tím jejím odvážel. Pak jsem šel do baru a ráno se probudil vedle cizího muže. To jsem byl také já, ten muž. Začal jsem si protahovat tělo a dělal jsem ženské kliky a unisex lehsedy. Tak to teď mělo být už navždy. Stává se, že člověk z velkého neštěstí ztratí orientaci nebo ji úplně najde. Byl jsem u kormidla svého života sice se čtvrthodinovým zpožděním, ale vždycky zcela suverénní a podivně šťastný. Hráč, který mimochodem vyhrává, aniž by se o to zvlášť zasloužil. Jen jsem se bál růžové mafie a dalších možných partnerů pro můj boj o moc nad světem. Ten strach musí zmizet! A znovu jsem zvednul hlavu ke kolenům a pak si zase hezky kleknul a opřel se o ruce a začal se tvrdě komíhat do rytmu hudby. Cvičení bylo mou vášní od té doby, co jsem s ním znovu začal po třiatřicátém roce života.
Muž se ve mně probudil a pokusil se mě po vzoru včerejšího večera krásně políbit. Byl jsem to já, kdo se ve mně zmítal. Dokázal bych se zabít, z rozmaru a pro nic za nic, ale teď jsem se rozhodl si vyhovět. Láskyplně jsem si utřel slzy do kapesníku. Houba se nasákla a kuře zůstalo celé. Takže zase žádný masakr.
Konečně se objevila na obzoru zase nějaká nová ženská, byl jsem však tak zahloubaný, že jsem ji minul a ani mě to nějak zvlášť nevzrušovalo, když jsme se spolu pomilovali o nějakých pár dní později jakoby ve vlaku. Viděl jsem svůj život v nových konturách, z rychlíku do Ostravy vyskakovali předškolní děcka, stavěli jsme za každou ostřejší zatáčkou a hledali je v polích. Cesta se protahovala a já se taky protahoval a dělal dřepy v prázdném kupé první třídy. V zrcadle jsem viděl génia a dobře ho rozpoznával. Byl to ten, co mě včera tahal za vlasy, když jsem se česal.
Chtěl jsem po příjezdu do hutnické metropole zajít na kafe, ale místo toho jsem se teď utábořil v jídelním voze, pochyboval jsem, bude-li vůbec nějaký příjezd a budou-li mě čekat s cedulkou se jmény Tomáš, David, Michal. Byl jsem v sobě třikrát jako nějaký křesťanský bůžek. Byl jsem v sobě zajedno.
Ohromně mě pobavilo, když se za Olomoucí zjistilo, že jedno z těch dětí není k nalezení a vlak musel couvat. Říkal jsem si: aby to do nás ještě tak někdo zezadu napral. Byla to velmi ženská obava. Muž je vždycky zvyklý myslet na lepší zítřky, žena naproti tomu lituje zmarněných let. Já byl něco mezitím. Něco teď nehrálo a v jídelním voze vařili polévku z kohouta. Nechal jsem si vývarem zalít dvě lžičky turka. Chutnalo to mnohoslibně, a přitom ona byla v té cizí zemi, s tím cizím mužem a nebylo by dobré ji nějak kontaktovat. Ano, mohl bych snad zavolat, ale divila by se, že jsem tak naléhavý a zřejmě bych se jí zošklivil.
Když jsme couvali Olomoucí, našlo se dítě oběšené na záchodě třetího vozu. Pozvolna bylo zahájeno vyšetřování. Otevřel jsem si knihu, pročítal své dávné lítosti a vzdychal nad milenkami s krví na prstech. Měli jsme několik hodin čas na prohlídku města, já ale čekal v jídelním voze na polévku z kohouta.
Kolem osmé večerní se začal vlak zase plnit. Lidé pokuřovali na nástupišti a přinášeli si zásoby potravin na další cestu.
