Brzy jsem zjistila, že Kristýna je také jiná než většina holek. Trávily jsme s ní mnoho času a mnoho víkendů. Postupně jsme se začaly navzájem víc a víc svěřovat a odhalovat naše vnitřní boje.
Povídaly jsme si o našich rodinách, o traumatech, které nás potkaly. O těžkých stavech, které jsme zažívaly.
Jeden z takových rozhovorů následoval po „skupinové terapii“. Tohle slovní spojení dávám do uvozovek proto, že tato aktivita se ani vzdáleně neblížila tomu, co probíhá na skutečné skupinové terapii.
Mladá sotva dostudovaná psycholožka skupinu prakticky vůbec nevedla. Seděli jsme v kruhu, zhruba šest holek z oddělení v různém věku a šest kluků z prvního patra. Psycholožka se na úvod zeptala, o čem chceme mluvit. Vpravo ode mě seděla Kristýna a vlevo Soňa. Významně jsem se podívala nejdřív na jednu a poté na druhou. Už jsem očekávala, co asi bude následovat.
„Onanie na pokojích!“ vykřikl jeden patnáctiletý kluk. Jeho hláška spustila záchvat smíchu zejména u ostatních kluků.
„Orgasmus!“ vyhrkl jiný kluk, kterému muselo být sotva čtrnáct. Všichni se smáli, ale psycholožka jejich „témata“ vzala vážně.
„Tak se každý vyjádříme k tomu, jak to máme, ne?“ navrhl patnáctiletý kluk, který jako by parodoval psycholožku.
Všichni v kolečku se tedy postupně vyjadřovali k tomu, jestli onanují na pokoji a jakou mají zkušenost s orgasmem. Jen my tři jsme se zdržely jakéhokoliv vyjádření. Dříve jsme navrhovaly vážná témata, snažily se. Ale skupina si žila svým životem a nikoho nezajímalo sdílení témat jako je sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, trauma nebo rodina. Všechny skupiny probíhaly podobně a nic mi nedávaly. My tři jsme se po nějaké době stáhly a přestaly se vyjadřovat. Psycholožka se nás nikdy nezeptala, co se děje nebo jestli bychom něco potřebovaly jinak. O těchto „skupinách“ jsem psala do deníku, ale žádné reakce jsem se nedočkala.
Vždy se nám ulevilo, když skupina skončila. My tři jsme vyrazily ven co nejrychleji, jak to jen šlo. Skupina byla obvykle jednou za týden nebo za čtrnáct dní odpoledne, po skupině byla často vycházka.
Jen co jsme byly venku, začaly jsme si stěžovat a nadávat na skupinu. Kromě Soni, která působila celkem nad věcí.
„Je tolik věcí, které bych potřebovala někomu říct,“ posteskla si Kristýna.
„Já taky,“ souhlasila jsem.
„Holky, chci něco říct aspoň vám,“ podívala se na nás významně Kristýna. Zkusily jsme se alespoň trochu vzdálit od ostatních, šly jsme jako poslední a byly schválně nejpomalejší.
„Když jsem byla na Neklidu, něco se mi tam stalo.“
„Povídej, Týno. Nám bylo jasný, že nejsi v pořádku, museli se k tobě chovat hrozně,“ soucítila s ní Soňa.
„Byl tam jeden zdravotní bratr, který mě ponižoval. Už si přesně nepamatuju, co všechno říkal. Dostávala jsem injekce, byla jsem utlumená. Ale vím, že říkal něco na způsob: podívej se, kam jsi to dotáhla. Já byl ve tvým věku na gymplu a dělal brigády. A ty jsi tady zavřená jako nějaká chudinka.“
„To snad není možný!“ zděsila jsem se, ale popravdě jsem vlastně už nebyla tolik překvapená. Už jsem si v posledních týdnech zvykla na leccos.
„Pamatuju si, jak mě kurtoval. Nic jsem nedělala, nebyla jsem agresivní… Jen tak z ničeho nic mě kurtoval.“
„Týnko, to už je ale násilí… dokonce fyzický násilí. Nemáme to zkusit přece jen někomu říct?“
Kristýna zavrtěla hlavou. Její hlas se začal chvět.
„Víte, holky…“ zasekávala se.
„Víte, co na tom bylo nehorší? Ta bezmoc, nemoct z toho utýct, nemoct nic dělat… připomnělo mi to, co se mi dělo v dětství… ještě před pár lety… Vrátily se mi vzpomínky a bylo mi tak špatně, já nemohla… nemohla nic dělat,“ rozplakala se Kristýna. Tušila jsem, kam tím míří.
„Tehdy můj strýc… on na mě sahal, když jsme byli sami, když mě hlídal nebo něco… Když jsem chtěla utéct, vzal mě pevně za ruce a ty ruce… zavázal mi je, přivázal mě k židli nebo k posteli…“
„Týnko, to snad není možný! Jak tohle může někdo udělat?“ vyhrkla Soňa.
„Všechno se mi vybavilo, najednou úplně všechno…“
„To je jasný, to úplně chápu,“ reagovala jsem.
„A tehdy – snažila ses to někomu říct?“
„Mámě. Nevěřila mi. Byl to její bratr.“
„Byl… takže…“
„Před třemi lety umřel, naštěstí… přijdu si zlá, když takhle uvažuju, ale já jinak neviděla žádnou cestu ven… Bála jsem se to říct někomu jinýmu, styděla jsem se… A máma mi nevěřila ani slovo.“
„To musí být strašný!“ se Soňou jsme se na sebe vyděšeně podívaly.
„Nikomu jsem to neřekla, až teď vám.“
Snažily jsme se Kristýnu utěšit.
„Já úplně chápu ten pocit, když ti nikdo nevěří,“ řekla jsem po chvíli.
„Můj táta ubližuje mámě. A někdy… i mně. Byla jsem s tím víckrát na policii i na OSPODu. Už od začátku se všichni chovali, jako by mi to nevěřili. Policie, OSPOD… Jo, asi se to snažili nějak vyšetřovat, dělali sociální šetření, vyslýchali mámu a tátu… Jenže neměli žádný pořádný důkazy. Žádný modřiny, zranění. Táta ubližuje jen občas fyzicky, ale snaží se, aby to nezanechávalo velký nebo nápadný stopy… A já, já vlastně nevím, jestli za to úplně může…“
„Proč by za to nemohl?“ divila se Kristýna.
„On má bipolární poruchu. Možná jsem po něm, co já vím. Jenže… on se moc neléčí… Chvíli bere léky, pak je zase nebere. Když je v mánii, utrácí, hodně pije… Podvádí mámu, asi… A je víc agresivní, i fyzicky.“
„Jak ubližuje tobě, Emi?“ zajímala se Soňa.
„To je spíš psychický ponižování. Že vypadám strašně, strašně se oblíkám, oblíkám se jako děvka… Že nikdy nic nedokážu… Když ve škole dostanu z nečeho dvojku, oheň je hned na střeše, jsem úplně blbá a neschopná… Ale někdy se to otočí a chová se hezky. Je to strašně matoucí.“
„Kéž by někdo viděl, co všechno prožíváme za zavřenými dveřmi,“ poznamenala Soňa. Dosud mi neprozradila nic konkrétního o své rodině, ale naše otevřenost ji podpořila v tom, také se svěřit.
„O mojí rodině by nikdo opravdu neřekl, že může být komplikovaná. Já… ještě před rokem jsem si myslela, že je to všechno v pohodě. Neměla jsem moc srovnání, dokud jsem se nedostala mezi jiný lidi, viděla, jak fungují jiný rodiny… Moji rodiče působí navenek skvěle, ale ve skutečnosti jsou jako kusy ledu,“ svěřila se.
„Všechno, co dělají… dělají to asi proto, aby zapůsobili na okolí. Aby o nich lidí měli dobré mínění. Ale když se nikdo nedívá, dokážou být dost krutí. Taky mě sekýrují, co se týče školy a známek, co se týče snad všeho, co dělám. Od mala jsem naučená neprojevovat pocity, potlačovat je. U nás na ně není prostor. Pláč a smutek, to všechno by zkazilo dojem. Moji rodiče nepláčou a ani já nesmím projevovat takový pocity. A duševní onemocnění? Hlavně, aby o tom nikdo nevěděl… Vlastně nic takovýho ani neexistuje…“
„Tyjo, hodně tomu rozumím a taky se v tom vidím. Hlavně to potlačování pocitů. Pocit, že na ně ani nemáš právo. Já se snažím hodně pomáhat mámě. Už roky ji přemlouvám, aby odešla od táty. Ona je na tom hůř, má větší problémy. A tak není doma prostor na ty moje. A táta… ten za projevy emocí vyloženě trestá. Facky, občas mi naplácal vařečkou…“
„To je šílený, holky,“ shrnula naše sdílení Kristýna.
„Co budete dělat?“
„Co budeme dělat?“ opravila jsem ji.
„Všechny máme traumata, který nás poznamenaly, všechny máme obrovský jizvy na duši. A my dvě se Soňou, my jsme pořád v tom, co nám ubližuje. Jenže tady nám nechtějí pomoct, nechtějí nás poslouchat.“
„Já doufám, že budu moct v osmnácti vypadnout z baráku. Vlastně proč bych taky nemohla,“ sdělila Soňa s nadějí v hlase.
„Máš kam jinam jít?“ zeptala jsem se a Soňa váhavě přikývla.
„Holky, jste pozadu!“ křičela na nás Gábina. Musely jsme si pospíšit, abychom dohnaly ostatní, jinak by nás čekala snížená známka z chování.
Zatímco jsme doháněly celou skupinu, sdělovala jsem holkám některé ze svých myšlenek.
„V jedný knížce o traumatu jsem četla, že když se člověku stane něco těžkýho, jeho duše se jakoby rozdělí… Děje se to obvlášť, když je člověk ještě dítě… Jedna jeho část brzy dospěje. Ale ta druhá naopak ustrne ve vývoji. Čím dřív k traumatu dojde, tím větší je poškození. A tím mladší je ta ustrnulá část v nás. Která bude stále dítětem, bude stále křičet po troše pozornosti, lásky, péče… Bývá to pak problém v partnerských vztazích.“
„Myslím, že to chápu. Někdy se cítím jako dospělá, jako by mi bylo možná o dvacet let víc. A jindy se cítím jako malý dítě,“ zareagovala Kristýna.
„Jo, to je přesný,“ souhlasila jsem.
„Jsme tři zlomený holky, na jednu stranu příliš vyspělý, na druhou stranu jsme příliš dětmi… Proto já třeba nechci vztah,“ pokračovala jsem ve svém uvažování. Soňa se na chvíli odmlčela a poté promluvila.
„A stává se v těchhle případech často, že se zamilováváš do starších chlapů? Je to jen proto, že v nich hledáš rodiče?“ zeptala se.
„Možná. Ale nemusí to být samozřejmě jediný důvod… Víš, já nevím, jaký to je, ještě jsem nikdy nebyla skutečně zamilovaná,“ odpověděla jsem.
„Možná buď ráda,“ prohodila neurčitě Soňa.
„Takže ty jsi zamilovaná,“ usmála se Kristýna. „Povídej.“
Soňa jen potřásla hlavou.
„Je to někdo, kdo ti city neopětuje? Někdo, koho bys neměla milovat?“ ptala se dál.
„Tak nějak.“
Bylo vidět, že o tom teď Soňa nechce mluvit. Víc jsme se neptaly. Byla jsem zvědavá, ale respektovala Soni mlčení. Třeba mi o tom jednou poví, pomyslela jsem si.
Vycházka byla skoro u konce a my tři si byly zase o trochu blíž.
