V době poledního klidu nikdo z nás nemohl opustit pokoj. I přesto se holky občas snažily navštěvovat kamarádky na jiných pokojích. Když jsem však otevřela dveře do svého pokoje, viděla jsem, že mají tentokrát jinou zábavu.
„Dělej, zavři dveře a pojď sem,“ zašeptala na mě Jana přes půlku pokoje. Viděla jsem několik holek postávajících u otevřeného okna, u kterého se spouštěl zmačkaný papír zavázaný za provázek. Kluci z horního patra jim zřejmě posílali psaníčka.
„Píšu si s Radkem, asi se mu líbím,“ zvolala nadšeně Jana a po chvíli mi už ukazovala nové psaníčko od něj s pozváním na rande. Přemýšlela jsem nad tím, jak se vůbec stihli poznat, když s klukama téměř nejsme v kontaktu. Přemýšlela jsem i nad tím, kde se vůbec může konat to rande. Naše dívčí část oddělení měla program odděleně, ani na centrálky jsme nechodily společně s klukama. Jediná příležitost, kde se mohli Jana a Radek seznámit, byl společný tělocvik jednou týdně, kde však většinou nebyl prostor ani čas pro nějaké bližší seznamování. O chvíli později jsem si uvědomila, že se mohli potkat v místní „škole“, která byla zřízená pro pacienty, kteří navštěvovali základní školu. Zatímco my „starší“ jsme odpoledne trávili v dílně, ostatní měli vždy výuku. Holky a kluci si našli tento vynalézavý způsob komunikace, ze kterého by však sestry nebyly nadšené. Kdyby jejich písemnou komunikaci odhalily, holky by měly velký průšvih.
„Emi, můžeš prosím, hlídat u dveří, jestli nejde sestra?“ požádala mě Lenka. Pokrčila jsem rameny a šla blíž ke dveřím. I když mě čas strávený se spolupacientkami na pokoji často příliš nebavil, neměla jsem pocit, že bychom si rozuměly, jejich popolední aktivita mě pobavila. Nechtěla jsem, aby byly přistižené při činu, a tak jsem hlídala u dveří. Po chvíli jsem uslyšela poblíž kroky sestry.
„Někdo jde,“ zašeptala jsem a holky rychle zavřely okno.
