„Kluci,“ trenér vrazil do šatny bez zaklepání, což u něho nebývalo zvykem. „Pojedeme na deset dní do Chorvatska!“

Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Zarazil se.

„Co je? Myslel jsem, že budete rádi. Deset dní v teple, na sluníčku a možná i u moře úplně zadarmo…“

„My jsme vozíčkáři,“ začal opatrně Mirek.

Trenér měl sto chutí mu říct něco pikantního. Pak si to ale rozmyslel. „Fakt? Věříš, že jsem si ani nevšiml?“ Zatvářil se úplně vážně.

„A jako takoví, hodně věcí v běžném životě nezvládneme sami. Musí nám někdo pomáhat,“ pokračoval Mirek ve vysvětlování, jako by předcházející ironickou poznámku přeslechl.

„Blbče! A to říkáš zrovna mně?“ Trenér to déle nevydržel. „Vozíčkáře trénuji už deset let, něco už vím. Nebo máte pocit, že jsem úplně blbej? Myslíš si, že bych vás hnal někam, kde to neznám? Už jsem tam několikrát s vozíčkáři na soustředění byl. Je to Dubrovnické vozíčkářské mužstvo, co vás zve. Ubytování v jejich bezbariérové ubytovně, tělocvična a bazén součástí. Každý tam vyfasujete svého asistenta – člověka, který s vámi bude dvacet čtyři hodin denně. A pokud ne, sám se o každého z vás postarám.“

„Tak to vás lituji, trenére. Víte, co to obnáší, uspokojit potřeby patnácti vozíčkářů? A někdo občas potřebuje i přebalit,“ rýpl si další.

„Srandičky, srandičky. Raději si zabalte náhradní duše, pláště, lepení, hustilky a vše, co se komu kazí. Nic vám tam shánět nebudu!“

„A pak prý, že se postará,“ zabručel ještě Mirek. „Určitě si i ženskou budu muset obstarat sám.“

Cesta se zdála být nekonečně dlouhá. Když konečně dorazili na místo, čekalo je několik zdravých silných mužů, kteří se hned opřeli do vozíků a ujížděli s nimi do budovy.

„Pomóc! Ukradli mě!“ Křičel Mirek. „Kde jste kdo?“

„Nehulákej!“ Volal na něho Michal. „Mě ukradli taky, ale cítím v kostech, že mě vezou směr postel, a tak raději mlčím.“

„Postel?“ Zasnil se Mirek. „Můj zadek už postel nutně potřebuje.“

„Já jsem Vladan a budu se tady o tebe starat, Michale. Když budeš cokoliv potřebovat…“

„Potřeboval bych.“ Vzdychl si mladý vozíčkář. „Pořádnou masáž, mám ze zadku placku.“ Sotva to dořekl, zjistil, že je na pokoji sám. Vzdychl si a začal s vybalováním. V té chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vrazila ženská, kterou by teda nikdo nepřehlédl. Vzala Michala do náruče a hodila ho na postel. Než stihnul jakkoliv zareagovat byl vysvlečený a hora lidského masa mu masírovala záda, zadek a nohy. Chtěl protestovat, ale bylo to tak příjemné, že raději mlčel. Po důkladné půlhodinové masáži se cítil jako znovuzrozený.

„Jsem Wanda,“ řekla ještě žena, když ho zakrývala lehkou dekou. „Spi!“

Usnul okamžitě.

Poté, co otevřel oči, uviděl Vladana, jak sedí na židli vedle postele.

„Tak jak?“

„Paráda! Masáž, i ta ženská!“ Zasnil se Michal a zahleděl se do dálky.

„Tobě se líbí? A nezdá se ti trochu… veliká?“

„Veliká?“ Divil se Michal. „Ano, ale právě to je krásné. Ten zadek… Má to ale někdo štěstí,“ opět se zasnil. „Kdyby se ta starala o mě…“

„Chceš? Nic lehčího.“

Vladan nečekal na odpověď a už letěl s vozíkem po chodbě. Zastavil až před masérnou.

„Výměna!“ Zařval. „Ty se budeš starat, já masírovat.“

Wanda se usmála: „Jo,“ řekla bez okolků a shodila si plášť. Michal nevěřícně zíral na její obrovská ňadra, která žádná podprsenka a žádné tílko nemohly ukrýt. Olízl se. Wanda si všimla jeho pohledu a usmála se: „Ať ti nevypadnou oči!“

Michal se začervenal: „Promiň.“

Masérka, nyní asistentka, teď už v tričku, pevně uchopila vozík a ujížděla s ním ven. Mladý vozíčkář chtěl zaprotestovat, než ale stihl cokoliv říct, byli na pláži. „V písku vozík nejede,“ řekl tiše. Wanda ho ale v tom momentě vzala do náruče a kráčela s ním blíž k vodě. Tam ho posadila do sluncem vyhřátého písku: „Chceš se taky vykoupat?“ Zavrtěl hlavou.

„Tak jdu sama.“ Sundala si dlouhé triko a jen tak, v tílku a kalhotkách odkráčela do moře. Když plavala, připomínala velrybu. Mladík ji chvíli sledoval s otevřenou pusou a představoval si, co uvidí, když vystoupí z vody. Fantazii se meze nekladou a on je ani klást nechtěl. To, co po chvíli spatřil, mu úplně vyrazilo dech – mokré tílko pevně obepínalo mohutné tělo a prozrazovalo úplně všechno. Teda skoro všechno. Bylo zbytečně dlouhé a Michal chtěl vidět víc, i to, co by prozradily mokré kalhotky. Hltal svoji asistentku očima a pln obrovské touhy po ní, po jejím těle, zarýval prsty do písku. Zatočila se mu z toho hlava a na čelo vystoupil studený pot.

„Ty jsi zbledl,“ sedla si k němu. „Potíš se! Tobě je blbě! Musíš si lehnout!“

Nestihl ani zaprotestovat a už ležel. Wanda mu prsty jemně přejížděla po čele: „Já to znám – teplo, slunce… oběhový kolaps. A taky nejsi zvyklý. Budeš chvilku ležet, to přejde. Chtělo by to stín.“ Rozhlídla se kolem. „Žádný tady není. Nevadí, udělám stín já.“ Sedla si tak, že zastínila celé slunce. Ještě si sundala mokré tílko a dala ho Michalovi na hlavu. Teď neviděl vůbec nic, tak jenom nasával její vůni. Hlava se mu zatočila ještě víc. Začal Vladanovi závidět dnešní večer, dnešní noc… každý večer a každou noc. Zmocnila se ho touha uchopit ji do náruče, obejmout ji, hladit ji…

„Raději půjdeme,“ přerušila jeho krásné představy.

„Na pokoji ti bude lépe.“ Vzala ho do náruče a kráčela pískem k vozíku. Michala do něj usadila, sundala mu mokré tílko z hlavy, aby se přesvědčila, že mu není hůř.

Když uviděl její obrovská ňadra jenom v mokré podprsence, přestal dýchat. Měl pocit, že ho ta touha po ní roztrhne, že praskne. V té chvíli mu mokré tílko opět přistálo na obličeji. Bál se, že jestli to potrvá déle, už to nezvládne. Cítil, jak ho Wanda opět bere do náruče, cítil svoji hlavu na jejím těle… a pak hození na tvrdou postel. Pod nohy mu složila deku a se slovy: „Potřebují vyprat,“ mu stáhla kalhoty. Ležel tam a nevěděl, jestli se má stydět za to, co v té chvíli uviděla, nebo ne.

„Nic si z toho nedělej,“ utěšovala ho. „Nejsi první chlap, kterého vidím a kterému se tohle při pohledu na mě stalo.“ Hodila na něho prostěradlo. „Za chvíli přijdu,“

Když se po patnácti minutách vrátila, přinesla lavór, žínku a ručník.

„Mám tě umýt?“

Na vteřinu zaváhal. Ta představa byla tak krásná! Ale když si uvědomil až takovou blízkosti a její ruce na svém těle, úplně všude… to by tělesně nevydržel, to by dopadlo špatně. Raději teda s díky odmítl.

Po večeři ho opět unášela ztichlou chodbou a Michal ani netušil, kam ho tlačí. Snil o tom, že někam, kde budou sami a on se jí bude moct dotýkat, hladit, líbat, kousat… . Ze snů ho vytrhlo silné poplácání po rameni.

„Snad nespíš? Wanda tě tak zničila?“ Zasmál se Vladan a do ruky mu vrazil láhev s pivem. „Chápu, mě tak ničí každý den a co teprve každou noc! Měl bys mě vidět ráno, jaký jsem chudák.“ Zasmál se s chutí. „Já jsem vlastně rád, že bude teď týden s tebou ve dne i v noci, aspoň si odpočinu.“

Když uviděl Michalovy vyvalené oči, znovu se zasmál: „Co? Je teď tvoje asistentka a jako taková s tebou musí být dvacet čtyři hodin denně!“

„Ale já…“ zakoktal Michal. „Já v noci nic nepotřebuji.“

„Ani ženskou?“ Zeptal se Vladan vážně.

„Už ho netrap!“ Skočila mu do řeči Wanda a otočila se na mladého vozíčkáře: „Jeho nesmíš brát vážně. Jasně, že s tebou v noci nebudu. Dostaneš pípátko a když budeš potřebovat, doběhnu.“

Najednou nevěděl, jestli si má oddechnout, nebo litovat. Uchopil svůj půllitr piva a nevěřícně sledoval, jak jeho asistenti obrací do sebe jedno pivo za druhým.

„Neboj, my jsme zvyklí,“ uklidnil ho Vladan. „Ale ty si dej bacha! Naše pivo je silné.“

Že měl pravdu, to poznal už po chvíli. Nevěděl, jestli je to tím pivem, nebo sluncem, nebo Wandou a tím jejím tělem… tak krásným, tak velikým…

Když se ráno vzbudil, netušil, jak a kdy se dostal do postele, ale věci na oblečení už měl nachystané.

„Kluci, vstávat!“ Zahalekal mu nad hlavou trenér.

„V noci chlastat, ale ráno trénovat! Tak zněla dohoda!“

Po krásném týdnu nastal čas odjezdu a čas loučení.

Wanda Michala pevně objala: „Byl jsi fajn. A líbil ses mi. Moc.“ Přivinula si jeho hlavu pevně na svá prsa. Mladý vozíčkář v té chvíli zatoužil po smrti – po nádherném udušení ženskými ňadry. Byla by to ta nejkrásnější smrt, jakou si mohl přát.

„Tak za rok!“ Řekla na rozloučenou.

„Já už se moc těším!“ Zavolal za ní a jen tak pro sebe dodal: „Celou dobu budu vzpomínat a těšit se na ten tvůj obrovský zadek – možná ho příští rok uvidím. Možná uvidím i to, co mi letos ještě nebylo dovoleno.“