Klára vždy tvrdila, že sex a různé milostné hrátky k ní patří, že je nutně potřebuje k životu, že jsou nedílnou součástí jejího života a že si život bez nich neumí a ani nechce představit.
Nikdy neměla víc partnerů najednou, ani je nestřídala, jako ponožky. To ne. Ale pokaždé hledala partnera, který byl stejně náruživý a který by tyhle její potřeby vždy plně uspokojil. Jakmile ho našla, byla s ním, byla mu věrná a byla šťastná.
Nic na tom nezměnil ani úraz, který ji upoutal na invalidní vozík. I když v této životní etapě už hledání správného partnera nebylo až tak jednoduché, jako v době, když byla zdravá, ale ani to ji neodradilo. Byla pořád ještě mladá, dost hezká, veselá, společenská, takže ani teď to až tak velký problém nebyl.
Našla si mladšího, hezkého okatého kluka, se stejným vztahem k sexu jako měla ona. Užívali si spolu, milovali se kdykoliv měli chuť a kdekoliv měli chuť a šlo to, všude, kde to bylo technicky a prakticky byť jen trochu možné.
Smáli se, že je Klára nymfomanka, že kdykoliv a kdekoliv souhlasí, že ráda zkouší nové techniky, nové polohy, nové možnosti a hračky, že je vždy při chuti a nikdy nemá dost. Že na sex myslí, nebo o něm sní dvacet čtyři hodin denně.
Brzy se vzali.
Líbilo se mu to, že je vždy při chuti, že je taková, že ho svádí, že je iniciátorkou.
Několik let jim bylo spolu krásně, byli spolu šťastní.
Jenže už jednou poškozený organizmus je mnohem náchylnější na různé další nemoci, na další poškození. Tak se stalo, že časem i Kláře začalo přibývat zdravotních problémů a že už tolik neřádila jako kdysi, že občas musela zůstat doma, že se občas musela vrátit ze zábavy dřív domů, že občas musela sex nechat na jindy, občas říct: „ne“.
Pokaždé odcházela ze zábavy domů sama, protože on tam chtěl ještě zůstat, on se chtěl ještě bavit.
„Tak jo,“ říkávala, i když vskrytu duše si přála, aby šel s ní, aby ji držel za ruku, aby ji utěšoval.
„Bav se,“ říkávala, i když jí to bylo moc líto, že on tam zůstává bez ní. Věřila mu. A taky věděla, že by se stejně nic nezměnilo na tom, kdyby mu řekla: „Pojď se mnou, prosím, domů.“
Nešel by. Zavolal by jí taxíka: „Jeď, odpočiň si. Já přijdu za chvíli.“
Domů se vracíval veselý, rozjařený, ve tři hodiny ráno, s úsměvem na rtech.
Příště už jí neříkal: „Pojď se mnou.“ Jenom zkonstatoval, že jde a že si Klára aspoň odpočine.
Když se snažila přimět ho k nějakým hrátkám, či k sexu, říkával jí: „Nech si to na večer.“ I když věděl, že večer už je její tělo tak vyčerpané, tak unavené, tak bolavé, že není schopna se k ničemu takovému donutit.
Zkoušela ho vzbudit a navnadit v noci. „Spím,“ zavrčel. „Nech mě!“
Zkoušela to ráno. „Spím, nech si to na večer.“
Takto ji odmítal skoro rok. Vrtalo jí to v hlavě.
„Co se děle?“ Ptala se ho. „Máš nějaké problémy? V práci? Se zdravím? Něco tě trápí?“
Pokaždé byla odpověď stejná: „Ne. A nesvaluj to na mě. Já chci, ty se vymlouváš. Že ty chceš v noci a ráno? To spím. Pojď večer – ale to je madam unavená. Pojď až se vyspím – to zas madam musí někam jít, nebo někdo přijde … Tak neříkej, že já nechci!“
Bylo jí z toho smutno. Moc smutno.
„Ale já už fakt moc potřebuji mít sex,“ žadonila.
„Tak si pomož sama!“ Odbil ji.
„Ale …“ pak mávla rukou a už jen v slzách dodala: „To já nemůžu, já k tomu potřebuji chlapa, já k tomu potřebuji tebe. A ty to víš.“
Začala tušit, že něco není v pořádku.
„Máš jinou?“ Zeptala se ho jednou narovinu.
„Zato, že ty máš problém, já hned musím mít jinou! Dej mi pokoj!“
Když se chystal na vánoční večírek, oblekla se taky: „Jdu.“ Tajně doufala, že bude rád. Neřekl nic.
V sále plném lidí ji zavedl k prázdnému stolu v rohu místnosti. Hned tam byla spousta známých, byli rádi, že ji zase po dlouhém čase vidí. Bavila se.
„Zůstaň tady, já za chvíli přijdu,“ řekl jí manžel a zmizel. Nevadilo ji to, nepřekvapilo ji to. Taky měl spoustu známých, které jistě jen šel pozdravit.
Až když už všichni známí odešli a kdosi se jí s divným a možná i škodolibým úsměvem zeptal: „Kde máš manžela?“ Začala se po něm shánět.
Počkala, až dohraje hudba další kolo a vydala se objet celý sál a najít ho.
Našla. Na klíně měl mladou kolegyni a vesele se bavili. Bylo to jako ledová sprcha. Přijela až k nim: „Dej mi, prosím, lístek od šatny.“ Bez slova jí ho dal.
Mladá kolegyně konečně pochopila a vstala.
Klára si vzala lístek, vyzvedla bundu a vyjela do mrazivé noci. Netušila, jak se dostane domů. Věděla, že to sama nezvládne a bylo jí to v tu chvíli úplně jedno.
Někde zapadnu a zůstanu tam, napadlo ji. Ale i to jí bylo jedno.
Manžel ji po sto metrech dohnal: „Co děláš scény? Sama stejně nikam nedojedeš.“
Pak se zamyslel: „Doprovodím tě domů a vrátím se tam.“ Žádná zmínka o tom, jestli se nechce vrátit také. Žádná zmínka o tom, co to mělo znamenat.
V tu noc se v ní něco zlomilo. Pochopila. Pochopila, proč ji celý rok odmítal, proč se vymlouval a proč pokaždé svaloval vinu na ni. Kolegyně byla o dvacet let mladší a byla zdravá.
Něco se v ní v tu chvíli krutě zlomilo a strašně to bolelo.
A bolelo to ještě hodně dlouho poté.
Od té doby se jejich dlouhé rozhovory změnily v dlouhé hádky, později v dlouhé mlčení.
Už nežili spolu, už žili pouze vedle sebe.
Když se po dlouhé době o něco pokusil, Klára ho tvrdě odehnala: „Nesahej na mě, je mi to protivné.“
„Ale mívalas to tak ráda.“ Nechápal. „Říkalas, že miluješ moje ruce na svém těle, že sex a milostné hrátky k životu potřebuješ.
„Už to ráda nemám! Už mi sex vůbec nic neříká, už ho nepotřebuji. Ani tvoje dotyky ne. Už prostě nechci. Nezajímá mě to.“
Nechápal.
„To víš,“ řekla tiše. „Já nezapomínám, zvláště na rány, které jsi mi uštědřil.“ A nahlas dodala: „Věkem se i z nymfomanky může stát asexuál!“
