Jednou se mi zdál sen, bylo mi něco málo přes dvacet…

To, když mě opustil můj první přítel. Přestal se ozývat, nereagoval na zprávy, jako by nebyl. A teď, skoro ve čtyřiceti letech, se mi to stalo znovu. Vlastně jsem ho nestihla ani pořádně poznat. Snad poprvé v životě jsem se zamilovala do písmenek a obrázků, čímž je to ještě bolestivější.

Ten sen byl tehdy hodně autentickej, jako bych ho doopravdy žila. Potkala jsem ho v něm, byl nezávislý a svobodný, ochraňoval mě a zároveň děsil. Obrazy, které maloval, jsem důvěrně znala. Nevím proč, ale začala se pode mnou točit podlaha a já se pak probudila. Zažili jsme společně to, co si přeji zažít celý život, opravdovou lásku, skutečnou alt er love.

Seznamka, vím, měla jsem si s tím dát pokoj, ale nedala. A tam se objevil, jako zjevení. V tom nepřeberném množství portrétů mě oslovil. Začali jsme si psát a psali si celkem důvěrně. Řekl mi, že už sedm let vidí víc, než by chtěl. Že je jako kocour, že má všechny kočičí rysy a smysly. Proto jsem mu začala říkat Kocourek. Poslala jsem mu jednu fotku z Halloweenu, kdy mě kamarádka namalovala tak, že jsem vypadala jako japonský sekvoj křížený s havranem. Proto mi začal přezdívat Havranka.

Vím, zní to děsně dětinsky a pateticky a jako největší klišé ever, ale… Bylo to moc krásný psaní a já si vážila každého písmenka, které mi poslal. Měli jsme se sejít, v hnízdečku vášně, jak to nazval. Měli jsme jet tam, odkud jsem tak rychle zmizela, kde všechno špatné skončilo a nové mělo začít.

Nestalo se tak. Přestal se ozývat. Po čtrnácti dnech jsem mu napsala dopis na seznamku a přidala k tomu obrázek nás dvou. Tedy Havranky a Kocourka. A on asi po dvou dnech zareagoval. Celkem nesrozumitelně, ovšem patřičně ke svému věku, mi napsal: “Děsí mě, že si až moc rozumíme, bojím se, že bych se upnul.”

A tak jsme si znovu začali psát, ale už tam byly malinko pochybnosti. Pak psal docela sporadicky. Občas se neozval týden, čtrnáct dní. Ale na seznamce byl on-line. Pak napsal… pak zas nic. A mě to hrozně drásalo, rvalo to moji duši. Psali jsme si takhle asi tři měsíce… a pak mi napsal muž číslo 11…

Desítku jsem nikdy nepoznala. Ač velmi mladý, byl jak z jiné doby. Imponoval mi už od začátku. Měl v sobě něco, co mě k němu hrozně moc přitahovalo. Čaro, které jsme oba převáděli do písmenek a nepoznané, záhadné, my v realitě, my dva, kteří se nikdy neměli potkat, protože osud zamíchal karty jinak.

Chtěla jsem být sama, tak strašně jsem chtěla být sama, ale kvůli němu bych snad jela na kraj světa. Nepustil mě k sobě. Oddaloval naše setkání tak dlouho, až k němu nakonec nikdy nedošlo. Jaký by to asi bylo, kdyby?

Měl psychické problémy, o tom žádná. Prožíval něco podobného, co já ve svých třiadvaceti. Měla jsem pocit, že jeho ataka musí každou chvíli vyvrcholit, chtěla jsem mu pomoct, tak strašně moc jsem mu chtěla pomoct. Možná proto jsme byli předurčeni k zániku dřív, než cokoliv mezi námi začalo. Dostávala jsem se do úzkostných stavů. Jaký by to asi bylo, kdybychom byli spolu? Myslím, že ne moc pozitivní. Spíše naopak.

Jedenáctka mi tedy napsal a já mu odepsala, začali jsme si psát, ale já tomu nepřikládala až takovou váhu, neb mi stále ležel v hlavě Kocour. A pak, 11.2. jsme se s 11 sešli v Crossu. Nezaujal mě až tolik, měli jsme spoustu společného, ale asi, jak byl nervózní, mluvil stále o sobě. A já zjistila jednu dechberoucí věc. Byl taky beran, jako já, o dvanáct let mladší, ale co bylo velmi záhadné a zajímavé, narodil se ve stejný den jako Kocourek, akorát o pět let dřív. Ufff, když to vyslovil, polilo mě horko.

Vyspali jsme se spolu. Napsal mi hned druhý den, byl ze mě úplně hotový, hned se do mě bláznivě zamiloval, ale já necítila to samé, co on ke mně. A tak jsem mu to napsala, citlivě, pravdivě. Nezlobil se, řekl si, že to tak asi má být.

Kocour se neozval. Zobrazil si moji poslední zprávu a dál nic, nenapsal. A tak, 14.2., přesně na den svatého Valentýna, jsem napsala jedenáctce, zda se nechce sejít. Chtěla jsem ho znovu vidět, říkala jsem si, je to právě tento člověk, se kterým chci strávit Valentýna, právě tento člověk za to stojí, tento člověk si to zaslouží a stejně tak já. Byl tak laskavý, milý, roztomilý a ano, chtěla jsem ho vidět. A on byl pro. Od 14.2. jsme spolu.

A co se stalo s desítkou?

7.2.2023

Havranka: “Kocourku, žiješ?” 🙁

13.2.2023

Kocourek: “Eló havranko, stále ještě žiji.”

Havranka: “To jsem ráda. Upřímně. 😽 A jak se vede?”

Kocourek: “Né moc dobře, jakpak se daří havrance? Jediná pozitivní zpráva byla pro mě, že jsme se dostali na 4. místo v turnaji, kde se rozhoduje, kdo pojede reprezentovat ČR v softu.”

Havranka: “Takže jedeš reprezentovat, kocourku? To zní skvěle. 😻 Já se mám celkem fajn, už jsem v Praze, bydlím, chodím do práce, a s holkama budeme chodit na krav magu a půjdeme na střelnici. Toliko moje novinky.”

6.3.2023

Kocourek: “Zatím proběhl 1 bude se rozhodovat ze 3 turnajů na body, zní to hezky, akorát se sere vše okolo, myslel jsem si, že si na mě zapomněla, až na to, že jsem si všiml, že se to neodeslalo, zní to hezky, akorát aby ty jsi se měla hezky havranko:3”

7.3.2023

Havranka: “Milý kocourku, já na tebe nezapomněla, myslela jsem si, že jsi na mě zapomněl ty. Pravdou je, že jsem někoho potkala, a tak jsem se mezitím zadala a jsem šťastná. Příležitosti mezi námi byly, ale mám pocit, že jsou až příliš promarněné. Mrzí mě to, ale je po všem. Snad vše zvládneš a nebude se ti srát vše okolo. Přeji Ti jen to dobré. Havranka”

Kocourek: “Přeji ti hodně štěstí do budoucna.”

Havranka: “Já tobě. Měj se hezky.” – Nikdy nezobrazeno.

To, co jsme nepoznali
Zavrhneme
A nebude nás bolet

Neprobádané cesty
Zůstanou beze změny
Na víc jak tisíc let

Kdy už se naučím
Že láska nekvete
A je jen splín a žal?

Že v lidském objetí
Vždy zrnko falše je
Japonský badyán

Že jeden z důvodů
Jeví se naděje
Atrakce pouťová

Otázkou času je
Do útrob věčnosti
Kdy si nás zavolá