Ještě, že existuješ, myslím na tebe, kudy chodím.
Jelikož uklidňuješ, poslouchám tvůj hlas, k tobě se modlím.
Někdy zvučný, jindy tichý je, jak vánek v korunách.
Vidíš mi do tváře, zkoumáš můj jemný nach?
Chodbami a ulicemi se proplétáš, je tě všude plno.
Do ucha mi zlehka pošeptáš, jak zní tvé pravé jméno.
Nelze uchopit něco, co nejde vyjádřit slovy.
Nač taky? Že vím všechno? No jo, mně se to mluví.
Proto raději tebe poslouchám, tebe uctívám, v tebe věřím.
Abych tě vždy našla na loukách, našla v korunách, i vody zčeřím.
A dokud tu budu a dokud nezemřu, bude to tak.
Dokud tu budeš ty. Patříme k sobě, no není to fakt?
Budeš tu beze mě? Budeš si pořád žít?
Měnit se, čeřit se, zpřetrháš se mnou nit?
Nebo mě proměníš v sebe sama, pak budeme pospolu.
Zasáhne mě prudká rána, co vystřelíš ze vzdoru.
Vezmi mě pod svá křídla, já svoje ztratila.
Ten chlad je jako skála, která nám patřila.
Nemůžu být bez tebe. Kdy proměníš mě v sebe?
Bez limitu, bez nebe? Je více nežli šedé.
Věřit ti teď? Po tom všem? Nezní to sarkasticky?
Bylo to jen… No ovšem! O HUDBĚ! Fanaticky.
