…
tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy
i když by měla blednout
i když je včerejší
jsou stále stejně tmavé
…
hemžili se na promoklých chodnících pod deštníky,
měli červené, oranžové a žluté hlasy
má rána jsou jiná než jejich, jsou ohlodaná úzkostí,
vstávám z vlastních obrysů, jen tak přečkám den.
ale někdy obrysy jsou těžký zimník a nejdou svléknout.
…
roztáhnu deštník a vyrazím, mám strach, mám strach jít bez něj.
oblaka přimhouřila oči a vzduch se chvěje nejistotou – co bude dál? jen kroky lidí po promočených chodnících jsou stále stejně monotónní,
nedívají se vzhůru ani níže, proklouzávám poryvy žluto-červených hlasů,
za každým domem choulí se vzpomínka, každá
budova dívá se na mě tvýma očima, ve kterých jsem vždy byla tak malá. /už se jich nezbavím./
když se zaposlouchám do hlasů blízkých, jsou všechny stejně barevné, znají víc než tmu, dýchám je, chci je vstřebat a
cítit stejně
probouzet se každý den na jiném místě, pokaždé s jinou tváří
a tělem vedle sebe a nechtít víc.
ale místo vedle mě je prázdné a obloha má zalehlé uši,
od hlavy k patě jako slepá mapa
vlní se prostorem a neukáže, kde jsme a kudy jít.
sami chceme zakreslovat do mapy, ale ta moje zná jen začátky a konce,
od té doby co jsem tě poznala věřím na tmu v sobě
v rána, která nikdy nebudou jako jejich
