Když Tereza viděla Jirku poprvé, seděl na invalidním vozíku a v očích měl nekonečný smutek. Poslali ji za ním, jako psychoterapeuta v utajení. S „normálním“ se odmítal bavit, tak to zkusila takhle – v riflích, přiléhavém tričku a s brýlemi na očích si s hrnkem kávy sedla k němu na lavičku a jen tak, aby řeč nestála, se ho zeptala: „Co děláš?“
Nechápavě se na ni podíval.
„Vypadáš jako umělec,“ dodala na vysvětlenou.
Smutně se usmál a mávl rukou.
„A co jsi dělal předtím?“ Zatvářila se, že ji to v podstatě ani moc nezajímá, aby mu ta otázka od cizí ženské nebyla nápadná. Nebyla, myslel si, že jen zabíjí čas.
„Žil.“ Zněla jeho stručná, ale výstižná odpověď. Terce ovšem nestačila. Znala to, ten smutek, bezmoc, beznaděj… člověka, který ze dne na den zůstane na invalidním vozíku plně odkázán na pomoc někoho jiného. Věděla i to, že to vše ze sebe potřebuje vypovídat, vykřičet, vybrečet. Jenom ho k tomu vyprovokovat. Zkoušela teda dál:
„A teď nežiješ?“
S údivem se k ní otočil. „Copak takto se dá?“ Bouchl pěstí do vozíku. „To byly krásné časy. Jezdili jsme k moři, běhali po pláži, milovali se, leželi v písku, byl tak jemný… v noci jsme se koupali nazí v moři, bylo krásně teplé… a znovu se milovali… a taky jsem maloval – obrazy plné lásky, života…“ Zasnil se.
Terka ho, ač nerada, musela vytrhnout z krásných vzpomínek a vrátit do reality. „Co budeš dělat teď?“
Zarazil se: „Copak já můžu něco dělat?“ Znovu pěstí vztekle udeřil do svého invalidního vozíku. „Takto? A s tímto?!“
„Jsi mladý,“ pokračovala. „Jak si představuješ svůj další život?“
Už zase měl v očích ten nekonečný smutek. „Nijak – budu sedět doma a vzpomínat.“
„Ale ze vzpomínek se nedá žít,“ oponovala.
„Nerozumíte tomu.“ Mávl rukou: „Ničemu nerozumíte.“ To byla poslední slova, která z něho dostala. Uzavřel se do sebe. Terka ale věděla, že ho musí donutit mluvit. Zkusila to teda z opačného konce. „A děvče máš?“ Neodpověděl.
„K moři jsi přece nejezdil sám. Říkal jsi: …běhali jsme…plavali jsme…milovali jsme se…“
Zahleděl se do země.
„Nebo snad kluka?“ Zeptala se Terka opatrně, aby se ho nějak nedotkla, neznala jeho postoj a názor na homosexualitu.
Zavrtěl hlavou.
„Takže to byla dívka. Rozešli jste se? Nechala tě po úrazu?“
Rukou si utřel slzy: „Divíte se? Žádná holka nepotřebuje chlapa na vozíku, který nic nemůže.“
Skočila mu do řeči. „Jak nic? Něco přece můžeš, ne?“
Jirka opět jen mávl rukou a s očima plnýma slz dodal: „Ale milovat se nemůžu! Děti mít nemůžu!“ V té chvíli se rozbrečel jako malý kluk, i když se zpočátku snažil slzy ukrýt.
„Za pláč se nestyď, potřebuješ ho. Vybreč ten smutek, vybreč ten vztek, vybreč tu bezmoc! Pusť ji ven, jinak tě bude ovládat do konce života, až nad tebou zvítězí a zadusí tě.“
Nejprve plakal potichu, potom začal mlátit rukou do vozíku a sprostě nadávat.
Nechala ho.
Bylo to přesně to, co potřeboval – pustit svoje emoce ven, uvolnit ten ventil. Potichu vstala, z tašky vytáhla knížku o jiných možnostech a technikách v milování u lidí na vozíku, také o tantrickém sexu, orálu, o jiných pomůckách … a letáček Práva na intimitu, položila to vše vedle něho a potichu odešla. Už ji nepotřeboval.
Podruhé ho potkala náhodou. Šla do galerie na výstavu nějakého mladého, začínajícího malíře. Byla překvapená, když zjistila, že je to Jirka. Seděl uprostřed galerie, na vozíku, obklopen obrazy a spoustou návštěvníků. Oči plné štěstí a na tváři úsměv. Jakmile Terku uviděl, omluvil se, opustil hlouček lidí a přijel k ní.
„Víte, že Vám vděčím za toto všechno?“ Ukázal rukou po místnosti plné lidí a krásných obrazů. „Vám vděčím za všechno, co mám.“
„Mně?“ Nechápala. „To trochu přeháníte, ne?“
„Ale vůbec ne, díky vám jsem začal znovu malovat… už zase jezdím po světě, i k moři… akorát už neběhám po pláži,“ dodal smutně. Po chvíli ale zvedl hlavu a s úsměvem pokračoval: „A dívku taky mám. I se milujeme, i když teď tak trochu jinak… Ale na tom jak, přece vůbec nezáleží. Hlavně, že nám to oběma vyhovuje, no ne? Jsem šťastný. A to všechno jen díky vám.“
„Nepřehánějte!“ Bránila se Terka.
„Ale ano, tenkrát jste měla pravdu.“
„Vy jste si to ale nemyslel.“ Skočila mu do řeči.
„Tenkrát jsem nemyslel vůbec – dnes už vím – potřeboval jsem přesně to, co jste mi radila – vyřvat se, vybrečet, abych pochopil, že ze vzpomínek se opravdu žít nedá. A že život je tak krásný, ale bohužel krátký a jde strašně rychle dál.“
