„Můžu si přisednout?“

Dáša pouze přikývla. Sluníčko ji krásně prohřívalo celé tělo, myšlenkami bloudila někde úplně jinde a nemínila se nechat rušit.

„Jsem doktor Hajdu.“

Ze slušnosti pootevřela jedno oko a pohlédla na mladého muže. Nijak ji nezaujal, tak oko zase zavřela a pokračovala ve snění.

„Rád bych vám pomohl.“

„Děkuji, nic nepotřebuji“, prohodila jen tak a považovala tím rozhovor za ukončený.

„Ale potřebujete. Vím o vás víc, než si myslíte.“

Chvíli přemýšlela, pak ale uznala, že to už za otevření obou očí stojí. „Odkud?“, zeptala se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu.

Mladý muž mávl rukou: „To teď není důležité. Důležité je, že jsem vás vůbec našel.“

Po krátké odmlce pokračoval: „Věděl jsem, že sem přijdete. Čekal jsem tady na vás.“

Dáša se narovnala, nasadila si sluneční brýle a zeptala se: „Jak jste to mohl vědět? Od koho?“

Opět mávl rukou: „To přece není vůbec podstatné. Podstatné je, že vám chci pomoct, nemyslíte? A vím jak.“

„Vy?“ zarazila se a znovu si ho prohlédla. „Jak? A proč?“ Nechápala. „Proč mi chcete pomoci?“

„Proč?“ Teď nechápal zase on. „Proč vám chci pomoct? Protože pomoc potřebujete a já si myslím, že vám pomoct dokážu. Jsem doktor východní medicíny, ta má úplně jiné možnosti než naše, západní.“ Odmlčel se. Čekal na její reakci. Když se ani po delší odmlce nedočkal, pokračoval: „A jak vám chci pomoct? Už mám i plán.“

Než se stihla zeptat na podrobnosti, zastavil se u nich vysoký štíhlý mladík. „Ahoj lásko!“

„Františku!“ Zvolala Dáša, natáhla ruce a objala příchozího kolem krku. V té chvíli zapomněla na doktora a jeho nabídku. Teprve když se František podíval na hodinky, dal jí pusu na tvář a odcházel, si uvědomila, že tady není sama.

„To byl bratr.“ řekla na vysvětlenou.

„Já vím. Máte hezký vztah.“

„Máme se moc rádi,“ dodala, a ještě chvíli hleděla za odcházejícím bratrem. „A moc mi pomáhá.“

„Už nejste zvědavá na můj plán?“ zeptal se jí.

„Ale ano.“ Po pravdě řečeno nebyla zvědavá ani trochu – ten chlap se jí nelíbil, byl jí nesympatický a měla sto chutí se ho zeptat rovnou, jestli mu náhodou v tom jeho plánu nejde o to, jak ji dostat do postele. Ze slušnosti ale mlčela. Nechtěla ho urazit. Co když je to doopravdy doktor a myslí to s pomocí upřímně. Raději se omluvila a rychle odjela. Svůj invalidní vozík zastavila až o dveře do budovy. Neustále cítila v zádech jeho pohled. Nedalo jí to. Musela se otočit – stál těsně za ní.

Naklonil se nad ni. „Zítra přijdu zase.“ A do ucha jí zašeptal: „Kdy můžu? V kolik hodin tady na mě budete čekat?“

Pokrčila rameny. „Třeba kolem poledne, nevím.“ Bylo jí to opravdu jedno a jeho rozechvělý šeptající hlas přímo u ucha jí byl víc než protivný. Toužila pouze po tom, být od něho co nejdál. A to velice rychle.

Když vyjela nahoru, našla bratra kouřit na balkóně. Zajela až k zábradlí a rovnou se ho zeptala: „Co si o něm myslíš?“

„Od kdy tě zajímá můj názor?“ Ale když uviděl vážnou tvář svojí malé sestřičky, jak jí s oblibou říkal, zeptal se: „Proč? Kdo to vůbec je?“

„Představil se jako doktor.“

František dopil kávu a zapálil si další cigaretu. „Co vlastně chtěl?“

„Moc kouříš. Víš, že se holky nerady líbají s klukem, který kouří? Je to jako olizovat popelník.“

„Ty jsi mi nějaká chytrá! Co ty víš o tom, jestli se holky se mnou chtějí líbat nebo ne. A vůbec…“ zarazil se. „Teď tady rozebíráme tvůj problém a ne mě! Co vlastně chtěl? I když…“ podíval se na ni kritickým pohledem. „Že se vůbec ptám, co asi chtěl, že?“

„Prosím tě, zkus být chvíli vážný,“ zarazila ho.

„Promiň. Já to myslel vážně. O co vlastně jde?“

„Tvrdil, že je doktor a že mi chce pomoct a že už má plán a blablabla… Mluvil cosi o jeho nemocnici, o lázních, které mi on vybere…“

„A ty?“ zeptal se překvapený František.

„Já? Právě to je to – celé mi to nějak smrdí. Možná jsem paranoidní a nikomu, zvlášť doktorům, kteří tvrdí, že mi dovedou pomoct, nevěřím.“

„A jak přišel zrovna na tebe?“

Dáša pokrčila rameny. „I to je divné – nechtěl mi to říct.“

František se zamyslel: „Nevím, ale dej si pozor, je to fešák.“

„On? A fešák?“ Nechápala. „Tyhle připrclé ulízané frajery ty považuješ za fešáky? Já teda určitě ne.“

Během polední přestávky následujícího dne, seděla na nádvoří a čekala. Nepřišel. Sama nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne.

Když se po odpoledních přednáškách vracela na pokoj, seděl na terase i s Františkem.

Zajela k nim.

„Nemohl jsem přijít,“ omlouval se. „Operovali jsme a trochu se to protáhlo.“ Hned se však začal vyptávat, jaký měla den, zda je unavená, a jestli si s ním nechce někam zajít… Než stihla otevřít pusu a cokoliv říct, František ji pod stolem kopl do nohy. Pochopila. „Jsem strašně unavená,“ omluvila se. „Jdu si lehnout.“ A odjela na svůj pokoj.

Tam si uvařila kafe a počkala na bratra. „Co je?“ zeptala se ho hned ve dveřích. „Vždyť víš, že bych s ním nikam nešla.“

„To je dobře, zítra si na něho posvítím. Něco se mi nezdá.“

Na její otázku: „A co?“ jenom mávl rukou.

Na druhý den po návratu z přednášek, našla bratra sedět na pokoji s hlavou v dlaních.

„Co je?“ zeptala se ho. „Stalo se něco?“

Chytil ji za ruku: „Pojď sem a neplač, prosím tě.“

„Děsíš mě. Co je? A proč bych měla plakat?“

„Nebyl to vůbec žádný doktor.“

„A věříš, že mě to ani nepřekvapilo?“, mávla Dáša rukou. „A co teda vlastně chtěl?“

František sklopil oči. „Nic. Prý to byl jenom takový žert.“

„Žert?“ Nechápala. „Kdyby řekl sázka, že mě dostane, ale žert? Trochu blbý.“ Potom mávla rukou. „Od začátku se mi to celé nějak nezdálo.“ Podívala se na bratra: „Nejsem smutná, nelíbil se mi. Ani zklamaná, nevěřila jsem mu. Jenom bych ho strašně ráda kopla do zadku. A pěkně s rozběhem. Škoda, že nemůžu,“ ukázala na svoje nohy a invalidní vozík. „Tak žert,“ zašeptala a usmála se. Otočila se a odjela z pokoje. František si myslel, že si přece jenom šla k sobě na pokoj poplakat. Opřel se o zábradlí, zapálil si cigaretu a prohlížel si nádvoří. Překvapilo ho, když po chvíli uviděl svoji malou sestřičku, jak na někoho volá a natahuje ruku.

„Doktore! Ahoj! Pojďte za mnou, čekám tu na bratra.“

„Ještě jste s ním nemluvila?“ zeptal se, aby se ujistil, zda může přijít blíž.

„Ne, vrátí se až večer. Proč se ptáte?“

Sedl si k ní a zahleděl se jí do očí. „Jste tak krásná. Nezajdeme spolu někam?“

Oči se jí rozzářily. „Super!“ zvolala. „Ale hned teď. A do přírody.“

„Ale,“ zakoktal. Byl překvapený její reakcí. Dáša vytáhla z kapsy klíčky. „Mým autem. Ale budu řídit.“ Nečekala na odpověď, zajela na parkoviště, přesunula se za volant velkého černého kombíku a otevřela dveře u spolujezdce. Pokynula doktorovi, aby si sedl a nastartovala. Podívala se ještě na balkon, kde stál bratr a nechápavě kroutil hlavou. Ukázala mu vztyčený palec, zapnula si pás a vyrazili. Po půl hodině jízdy se jí samozvaný doktor netrpělivě zeptal: „Kam až jedeme?“

„Překvápko. Už jsme skoro tam. Tady je krásné místečko, moje oblíbené. Desítky kilometrů daleko, nikde ani živáčka, po této silnici jede jedno auto za den…“ Zastavila: „Já se zrovna otočím a zacouvám mezi ty stromy. Můžete, prosím, vystoupit a ukazovat mi? Nerada bych si ho poškrábala.“

„Jistě.“

Když vystoupil a zabouchnul za sebou dveře, opatrně se s autem otočila, spustila okénko a zavolala: „Dobrý žert, že?“ Dupla na plyn a zmizela v dálce.

Bratr ji čekal v pokoji. „Prosím tě, kdes byla? A s tím… a kde vlastně je?“

Dáša se zasmála: „Byla jsem dokončit jeden žert. A kde je? Myslíš samozvaný pan doktor?“ Zamyslela se. „Ani sama přesně nevím. Někde v lese, asi tak třicet kilometrů odsud. I já mám ráda žerty a rozumím jim. Pouze se musí dotáhnout do konce.“