V březnu letošního roku jsme měli tu příležitost účastnit se premiéry divadelního představení Hra na život, podle stejnojmenné novely Tomáše Vaňka, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Take Take Take. Hru nastudovali studenti Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a režírovala ji Patrícia Rotterová. Děj představení se relativně věrně drží knižní předlohy, jakkoli těžké bylo divadelně ztvárnit tuto netradičně pojatou knihu a její příběh. Kniha sestává z úvodní detektivní části, kdy detektiv Marek vyšetřuje sebevraždu neúspěšného spisovatele Davida, a pokračuje uvedením povídek, které údajně David napsal, a na jejich základě probíhá vyšetřování. Nad tím, jak se dramatizace knihy povedla, se zamýšlíme v následujícím rozhovoru, kde reflektujeme naše divácké zážitky z premiéry.
Tereza: Mně to celé přišlo takové střídmé co do scény a rekvizit, a přitom fungující. Scéna prostého bytu s plotýnkou, na níž se vaří vajíčka, pohovkou, kytkami Davidovy psycholožky. Okolo toho byla spousta akce. Nábytek z plat od vajíček měl asi vyjadřovat životní styl osamělého muže, co o sebe moc nepečuje. Taky tam celou dobu David chodí v županu.
Káťa: Jo, ten župan byl boží a byl zelený, stejně jako celá ta scéna.
Tereza: I ta prostitutka měla zelené šaty.
Káťa: Ještě tam měli ty zelené výtisky knihy Hra na život. Tam bylo taky hodně dobře vyobrazené, jak se asi ty knihy prodávaly, když jich měl doma takovou hromadu. A kolem těch vajec se tam odehrávala spousta aktivit, různé uklízení těch plat, když měla přijít návštěva, nebo když tam s Davidem žila jeho psycholožka, tak tam vařila vajíčka, která pak jedli syrová, protože ten divadelní vařič úplně nefungoval.
Tereza: Já myslím, že scénář byl dobrý a zdravě drzý vůči tomu textu a všechny dialogy byly perfektně napsané. Pak jsem se bavila se scénáristkou, která popisovala, jak je těžké převést knihu do divadelní řeči, protože nemůžeš odehrát emoce, ale musíš je vždycky ukázat nějakou akcí.
Michal: Já jsem z toho měl báječný divácký zážitek. Smál jsem se a bylo mi veselo, když jsem to sledoval a na konci jsem měl velkou radost z toho, jak si detektiv Marek a David podali ruce. To jsem i uronil slzu. Nevím, jestli to byl soucit, nebo prostě dojetí z happyendu, ale to, jak si podali ruce, mi přišlo, jako kdyby někdo podal ruku Tomášovi.
Káťa: Mě dojalo už jenom to, jak jsme tam seděli s Tomášem v první řadě, a najednou se na jevišti začaly zhmotňovat postavy, které jsem znala z knížky. Navíc ten herec Márk Mezőszállási sehrál Tomáše, který se tam jmenoval David, úžasně přesně. Ne tak, jak my ho známe, ale tak, jak on je skrytě. Otevřelo mi to nové vnímání Tomáše a některé jeho výstřelky jsem pak vnímala skrz tu postavu Davida a ta byla dost sympatická. Nevím, jaké to mohlo být pro Tomáše a jak moc se to shodovalo s mojí představou o tom, jaké to pro něj je, ale myslím si, že to muselo být docela psychedelické. Zhmotňování je vyloženě magická záležitost.
Tereza: To mi na tom přišlo zajímavé, že to není studie duševní nemoci, že ti lidé nemají o duševní nemoc ani žádný specifický zájem, ale že je tam schizofrenik David podaný jako někdo, s kým se normální člověk, který třeba není úplně úspěšný a je trochu zvláštní a osamocený, může identifikovat. Několikrát tam je zmíněno, že ho společnost nechce brát takového, jaký je, a že kvůli tomu nechce brát prášky, a to je vlastně obecné téma.
Michal: A je tam hrozně dobře zobrazená sexualita, které je ta knížka plná. Pro toho Davida, nebo i pro toho Marka, tam byly v podstatě tři sexuální objekty. Je tam ta psycholožka Lenka, nejistá a zároveň dominantní, která reprezentuje takový racionální, upjatější svět. Pak je tam ta prostitutka, plná emocí, která tam prožívá existenciální drama, protože David se k ní chová jako k lidské bytosti. A pak je tam třetí objekt na telefonu při monitorovaném rozhovoru, při kterém on onanuje, což byla strašná sranda a myslím, že to taky hodně zlidštilo tu postavu. Pak je tam ještě jedno citlivé téma, a to je sebevražda. V původním záměru David spáchal sebevraždu, ale v tom divadelním zpracování je otázka, jak to vlastně bylo.
Tereza: Já myslím, že to bylo tak, že detektiv Marek byl alter ego Davida, takže on ve skutečnosti žádnou sebevraždu nespáchal. On si jenom vybájil, že tam je někdo, kdo vyšetřuje jeho sebevraždu, ale ve skutečnosti to pak pokračuje dál.
Káťa: V knížce je už na začátku jasné, že detektiv Marek zaujal místo Davida, protože začne rovnou bydlet v tom bytě, kde vyšetřuje. I to, že nakonec začne chodit s jeho přítelkyní, a jí samotné někdy ujede oslovení Davide. Takže to tam je v náznaku obsažené, akorát je to myšlené spíš tak, že se třeba převtělil, spíš než že by nikdy nezemřel.
Tereza: Další věc, co je tam oproti knize navíc, jsou drogy.
Káťa: Někdo mi říkal, že neměli, jak jinak přiblížit lidem schizofrenii než skrze kokain. Ono se říká, že schizofrenie je podobná některým stavům na drogách, tak to takhle nějak popsali.
Tereza: Já jsem chtěla ještě říct, že to bylo udělané tak, že když tam byla nějaká existenciální nebo tragická struna, tak to okamžitě něčím odlehčili. Oni mi říkali i v hospodě, že to byl jejich koncept, a že nechtěli, aby to byla nějaká tíživá hra. Ale ten moment tragiky a komiky je taky něco, co je trochu Tomášovo.
Káťa: Mě fascinuje, jak to celé vzniklo vlastně náhodou, kdy ta scénáristka sledovala nakladatelství Take Take Take a objevila tam Tomášovu knihu, a to přitom není žádné mainstreamové nakladatelství. A druhá věc je, že ten román byl natolik kvalitní, že ji to nadchlo a viděla v tom potenciál. To je pro mě taková destigmatizační záležitost, že člověk s těžkým duševním onemocněním napsal takhle kvalitní věc, o kterou má zájem někdo v zahraničí.
Michal: Já bych nezdůrazňoval, že je to dílo člověka s duševním onemocněním, i když chápu, proč je to významné. Je ale také důležité to brát jako Tomášův osobní úspěch a úspěch těch tvůrců na Slovensku.
Káťa: Pro mě tím, jak vnímám duševní onemocnění jako etnicitu, je to úspěch, který je srovnatelný pro člověka, který je vlastenec, s úspěchem českého týmu v nějakém důležitém mezinárodním zápase. Takže jako příslušník téhle etnické skupiny lidí s duševním onemocněním může být člověk na Tomáše pyšný. A to je pro mě důležité, že někdo z komunity, ve které žiju, má úspěch v zahraničí.
Tereza: Tak mně přijde, že je to nejen osobní věc, ale že to má společenskou, sociální, nebo kulturní rovinu. A podle mého názoru bylo důležité, že ve hře jde o člověka se schizofrenií, s Tomášem to bylo konzultované, oni si to takhle inzerují, jsou tam léky, terapeutka… Ten herec mi pak říkal, že v tom vidí poselství pro lidi se schizofrenií, že je jejich věc, jestli berou prášky nebo ne. Vlastně to bylo důležité i pro jejich učitele, kteří je od toho odrazovali a říkali jim, že problematice těžšího duševního onemocnění nemůžou rozumět. Dobře, že to nevzdali.
Káťa: Podle mě je dobře, že to má přesah, ale souhlasím s Michalem, že člověk není duševní nemoc, takže by se za ni neměl zaměňovat, nebo být vytažený jako reprezentant téhle skupiny lidí.
Michal: A pak je to i úspěch těch herců, kteří podali skvělé výkony a bylo by super, kdyby nám to přijeli zahrát sem do Prahy, a kdyby i Tomáš díky tomu získal větší publicitu.
Fotografie Bára Podola, zdroj VŠMÚ