Ilona stála v řadě na vlek, když vedle ní zajelo monoski. Zvědavě si ho prohlížela.

„Co čumíš?“ Zařval na ni mladý muž. „To jsi nikdy neviděla monoski? Nebo si i ty myslíš, že vozíčkář má jenom sedět doma na zadku a necpat se na svah mezi choďáky?“

„Omlouvám se,“ zakoktala. „Ne, monoski jsem nikdy naživo neviděla.“

Mladý muž sedící v monoski si pohrdlivě prohlédl její výstroj: „No zase jedna namachrovaná slečinka se stotisícovou výstrojí.“

Ilona chvíli zaváhala, jestli zareagovat a jak. Pak ale jenom mávla rukou a usmála se na slunce. Přece si nenechá pokazit tak krásný den nějakým zakomplexovaným chlapem. Stejně jí už přijela poma. Nahoře na svahu si nasadila brýle a přejela k dalšímu vleku, který ji vyvezl na mnohem náročnější sjezdovku. Užívala si slunce a dokonalé lyžařské sjezdovky. Na mladého muže v monoski už dávno zapomněla. Měl sice hezké oči, ale jinak ji ničím neupoutal.

Jezdila sem-tam, užívala si slunce a usmívala se naň. Byla šťastná.

V čase oběda opět sjela dolů k chatě, že si dá kafe a pár sušenek. Na ranní incident si vzpomněla, až když uslyšela za sebou hlas: „Můžu vás poprosit?“

Otočila se. Monoski a mladý muž.

„Jistě,“ odpověděla. „Co potřebujete?“

„Mohla byste mi přinést jednu kávu?“

Usmála se: „Taky si jdu. A co k ní?“

Překvapeně se na ni podíval.

„No, ke kávě se hodí něco sladkého, ne? Tatranka, sušenka…“

Zavrtěl hlavou.

„Kam vám to mám postavit?“ Zeptala se ho po návratu z chaty. Mladý muž seděl v monoski před chatou, mžoural do slunce a čekal. „Sem,“ otevřel oči a ukázal rukou na malý stoleček poblíž.

„Děkuji,“ zakoktal ještě.

Ilona vytáhla z kapsy balíček sušenek: „Dejte si se mnou,“ nabídla mu.

Zaváhal: „Vy se nezlobíte? Ráno jsem na vás byl hodně zlý.“

Mávla rukou: „Asi jste měl důvod. A já to už dávno pustila z hlavy. Užívám si slunce, sníh a perfektní terén.“

Přikývl: „I tak se omlouvám. Myslel jsem si, že jste jedna z těch paniček se stotisícovou výbavou, které ani neumí stát na lyžích.“ Na chvíli se odmlčel. „Vy ale jezdíte na černých, těch nejnáročnějších sjezdovkách a sledovat vaši jízdu, to je zážitek, nádhera. Jezdíte nejen dobře, rychle, ale i krásně pro diváky.“

Ilona se zarazila: „Nejezdím pro diváky. Jezdím pro radost. Vy jste mě sledoval?“

„Omlouvám se,“ zakoktal. „Ale jela jste přede mnou, musel jsem se koukat.“

„Taky jezdíte černou?“ Podivila se.

„A proč ne?“ Zeptal se dotčeně.

„Nechtěla jsem se vás zase dotknout. Jenom …“ chvíli hledala ta správná slova. „Já, když spadnu, zvednu se. A vy?“

Namísto odpovědi se jí otočil zády a odjel. Chvíli přemýšlela, čím se ho zase dotkla, pak opět jen mávla rukou a pustila to z hlavy. Přijela si užívat sněhu, lyží a krásného počasí, přijela zapomenout na práci, na stres.

Večer na hotelu si řekla, že si zajde do baru ještě na jedno kafe. V duchu se už těšila, až vleze do postele s dobrou knížkou, kterou si přivezla s sebou a na kterou dosud neměla kvůli shonu v práci čas

„Můžu vás pozvat na dvě deci?“ Ozvalo se jí za zády.

Otočila se. Starý známý ze svahu – mladý muž, teď už na vozíku.

„Vy už se se mnou zase bavíte?“ Zeptala se uštěpačně.

„Já vím, máte plné právo se zlobit, ale ráno jsem si při přesunu z postele na vozík celkem hodně narazil kostrč a nemohl jsem vylézt zpět na vozík …. a … ty pocity bezmoci a vlastní ubohosti jsou strašné.“ Na chvíli se odmlčel. „Mnohem horší než ta bolest kostrče. To vám zaručeně pokazí náladu a zbaví vás chuti s někým se bavit“

„Proč vlastní ubohosti?“ Skočila mu do řeči. „Proč se tak podceňujete? Vždyť toho tolik zvládáte sám. Jste dobrý, ne ubohý. A že spadnete, to se přece stane každému, ne?“

Zarazil se: „Myslíte?“ Potom ale mávl rukou: „To se vám zdá. Anebo to říkáte jen tak.“

„Ani se mi to nezdá a nejsem z těch, kdo jiným pochlebují, jenom aby se zalíbili. Prostě mám ten pocit.“ Na chvíli se zamyslela: „Kolik zdravých lidí třeba vůbec neumí lyžovat a vy? Uvázaný v takové skořepince tady lítáte po svahu jako ďas.“

„No jo, ale někdo mi musí občas pomoct.“

„A co?“ Opět mu skočila do řeči. „Pokud nebudete na lidi neustále jen vrčet a štěkat – každý vám rád pomůže.“ Na chvíli se odmlčela, než potichu dodala: „Nebo aspoň skoro každý.“

„Vy taky?“ Zeptal se jí. Tato otázka ji překvapila, myslela si, že už si o ní opravil mínění.

„Jistě,“ přikývla. „Stačí říct. Myšlenky číst neumím a ani netuším, co všechno zvládáte sám a s čím chcete pomoct.“ Na chvíli se zamyslela: „Tady jste sám?“ Rozhlédla se kolem.

Přikývl. „Pořád jsem sám,“ dodal potichu

„Tak si vezměte moje telefonní číslo a můžete mi kdykoliv zavolat. Ráda vám se vším pomůžu, pokud budu umět a zvládnu to.“

Zaváhal: „Opravdu se vším? I v noci?“ Zeptal se tiše,

Teď zaváhala Ilona. Netušila, co to mělo znamenat. Všiml si její rozpaky a snažil se vše uvést na správnou míru. „Občas se mi povede v noci spadnout z postele. Ale to vždycky nakonec nějak zvládnu. A když ne,“ zasmál se: „stáhnu na sebe deku, prospím se na zemi a ráno pokus opakuji, až nakonec na ten vozík vylezu.“

Chvíli na něho nevěřícně hleděla: „To jako fakt občas spíte na zemi?“

„Co mi zbývá? V noci, po celém náročném dni už moc síly nemám a než se vyčerpat úplně, tak se prospím na zemi, načerpám nových sil a ráno už to jde.“ Zahleděl se jí hluboko do očí, chytil ji za ruku a potichu se zeptal: „Vy jste nikdy nespala na zemi? Je to fajn, je tam hodně místa …“ nedokončil. Vzal její ruku a přitiskl si ji ke rtům. Neustále se ji díval do očí.

„Tak to mi klidně zavolejte i v noci,“ podala mu lístek s telefonním číslem a odešla.

Chvíli za ní nevěřícně hleděl. „Ona by snad byla schopná fakt mi v noci přijít pomoct,“ zamumlal si pro sebe. „Vypadala jako nějaká namachrovaná slečinka a ona je to víla. Zimní víla.“

Když ji v deset večer zazvonil telefon, jenom se zeptala: „Potřebujete mě? Už jdu.“ A za pár minut už vcházela do jeho pokoje. Překvapilo ji, že on sedí na vozíku, na stolku láhev koňaku a dvě skleničky.

„Ano, potřebuji vaši pomoc. Říkala jste, že umíte francouzsky a já tomuto (ukázal na láhev) pánovi vůbec nerozumím.“

Už-už chtěla říct něco o tom, že mu dala svoje číslo jenom pro případ nouze, ale ztratila řeč. Měl moc hezké oči a vysvlékal ji jimi. Bylo to krásné a cítila při tom motýly v břiše. Poté ještě natáhl ruku k ní a zašeptal: „Pojď si sednout sem ke mně. Prosím,“ zaškemral.

Když se ráno vzbudila, bolela ji hlava a nechtělo se jí otevřít oči. Měla ale pocit, že se na ni někdo kouká, tak raději oči otevřela a ztuhla. Vedle ní ležel mladý muž, hladil ji očima a usmíval se: „Dobré ráno, krásná zimní vílo. Proč mám pocit, že si nic nepamatuješ?“

Rozhlídla se kolem. Vedle postele stál invalidní vozík, na stolku prázdná láhev od koňaku.

„Asi proto,“ odpověděla, „že si fakt nic nepamatuji.“

„To je škoda,“ zašeptal a jemně ji pohladil po holém těle. „Protože se ti to vše líbilo. Hodně líbilo.“

Chvíli ji nechal přemýšlet, než dodal: „Jsi tak krásná. Celá celičká a úplně v každé situaci. Jsi sen, který se už nikdy nebude opakovat. Jsi moje krásná zimní víla.“