Jsem zesláblá nemocí, unavená a když něco dělám dost se potím… Tato hospitalizace mi dala hodně výzev a úkolů, po pravdě, už se sem nechci vrátit za žádnou cenu. Je mi smutno po rodičích a všem, co je venku, najednou mi došlo, že jsem tu dost izolovaná a schovaná před vším možným, ale zároveň mě tu hrozí různé nemoci, protože jsem málo odolná před viry a bakteriemi. Těším se domů na klid, který mi tolik chybí. Tady je všechno na povel, což mi už leze na nervy. Modlím se, abych našla rovnováhu po delším čase smůly. Takové slabosti, které teď mám, jsem nikdy neměla, potíže se srdcem se u mě objevily nejvíce až letos. Je bohužel zřejmé, že stárnu. Mám snad ještě možnost zhubnout… Dnes mám po dlouhé době chuť na mekáče… tak uvidím, objednám si hamburger nebo kuřecí kousky, hranolky 🙂 V poslední době je všechno celkem problematické, jsem i dost plná negativity, musím na sobě zapracovat… Zítra ráno je povlíkání postelí, to je vždycky strašný.
Návrat na cestu, návrat k sobě, věřím tobě. Vláha zemi, měsíc hvězd. Potichu kráčím, snad tě neztratím. Miluji nebe, věřím v sebe. Radost moje je radost z tebe. Moje sny, těším se na vše na svobodě. Život v nemocnici, tolik příběhů, tolik žen, radost a pomoc je na cestě, život bude takový, kam ho necháme jít… Mám lidi ráda a tolik mě těší. Mezi lidmi jsem, vnímám radost, už ne starost…
Hledám něco, co mě povzbudí a pomůže překonat strach, který na mě tady doléhá. Úplně se klepu, není mi dobře, mám pocit, že umírám, jak slabá jsem. A pořád někdo kolem mě, už mi přijde, že nemohu dál. Snad se uzdravím, je to jako síla zmaru. Někdy vidím nemoc jako cestu, ale život mi ztrpčuje být mezi tolika lidmi a ještě ženami, říkám si, že smíšené pavilony jsou o dost snesitelnější. Tady mi to příliš mnoho nedává, jsem oslabená nemocemi všech, začínám být lehce nervózní, že nikde není úniku, minimum soukromí a pocit, že se pořád něco mění a řeší. Nebaví mě to hlavně kvůli mému nastavení. Je zvláštní muset být po takové době tolik cepovaná. Je to jako muset během krátké doby pochopit všechno. Spíš než kamarádky mi chybí kamarádi kluci. S málokým si popravdě sednu. Celý život mi někdo něco podsouvá a dělá a mě už to nebaví, mám pocit, že tenhle svět je divný a že jsem v jeho sevření. Dnes se mi zdálo o moři, spousty krásných snů. Celkově mě to tu nebaví, pořád se snažím přijít na to, z jakého důvodu jsem sem přišla, jsou tu jak úplní blázni tak celkem normální lidi. Jsem unavená a vyčerpaná, úplně se odděluji od lidí, trpím a smutek mnou projíždí jako nůž. Nemám lepší slova než proč tohle? Čas neutíká, stojí a mě nezbývá než přemýšlet jinak. Každý by chtěl něco mého, každý by vše sebral. Mrzí mě všechno, co se teď děje, je mi z toho mdlo. Dost drsné podmínky kvůli stabilizaci mého stavu, je mi divně. Potřebuji klid a ticho. Vadí mi množství mluvení, jsem úplně nesvá. Zítra odběry krve a uvidí se CRP. Už mi je všechno jedno, nechci si z ničeho dělat hlavu, a nechci nikoho řešit, už ne… Je na čase být sobec a na všechny se upřímně vykašlat.
Dolehla na mě únava, nastydla jsem, začínám mít rozostřenou mysl, uvědomuji si rutinu a celkové pocity jako, že chci myslet jen na sebe, není mi pořád jasné, co všechno se se mnou děje. Cítím nesnesitelnou zátěž na mé fyzické tělo a celkově na zdraví. Cítím též napětí, kolísání mezi snem a realitou, pocity na omdlení, závratě a někteří lidé jsou na mě alergičtí. Přitom cítím, jak se stále víc uzavírám do sebe. Chci být klidná a vyrovnaná s tím, co přijde a kdy. Stres z toho dělat všechno pořád dokola mě děsí, musím se odsud dostat, už jsem K.O. z toho co je tu za lidi, a že jsou tady všechny problémy tak vyostřené. Takhle těžký relaps jsem ještě nikdy nezažila. Je mi to líto, ale všechno je teď čím dál těžší. Někdy si přeji klid a pořád na mě někdo mluví. Obrovský kolaps z nemoci, velké a nepříjemné nachlazení, spousty léků. Nacházím se v různých paralelách, potlačené emoce, těžko dýchatelný vzduch. Řádí tu nemoci, je to strašné prostředí. Jsem otrávená z toho, že tu musím být, vůbec už mě to nebaví a nechci s nikým mluvit, ani nikoho poslouchat a vůbec nechci nic řešit, mám toho nějak nad hlavu, chce se mi spát, nesnáším to tu, nechci být negativní, ale je toho moc. Jsem dost depresivní, ale je to tím, že už jsem tu asi tři měsíce, čas letí a mě se vybarvují sny do určité podoby. Chtěla bych být v pořádku, cestovat a být v harmonii. Pořád se něco děje, mezi všemi, cítím se vyčerpaná. Myslím, že rezignuji na vše kolem sebe. Je mi jako bych byla v problémech ponořená, ale prostě jsem citlivá, na vše co se děje kolem.
