Je jen jeden den na vzpomínky
Ublížených narcisů…

Nastav druhou tvář
A poslední příval života
Se ti vryje pod kůži
Ukaž svůj podmanivý hněv
A rozpřáhni ruce k objetí
Nechť vejde zapomnění do tvého nitra

Ty nikdy… nikdy nebudeš odpočívat v pokoji
Neb druzí vidí tvoji promarněnou jiskru,
Která jako sten malého dítěte utonula v neurčitu,
Která jako blesk z čistého nebe
Proletěla tmou v žumpě světa,
Jež se hroutí do útrob nechutnosti těch,
kteří za tvými zády šířili revoluci proti tobě.
Těch, jenž nikdy nemohli spatřit tebe,
jako blaženého poutníka po lidském utrpení
Posvěceného lidskou lží
Chodícího bahnitou pouští lidumilů
A nacházejícího jenom hnus,
Který z popela se rodí
A umírá, aniž by kdy odpočíval v pokoji

hlídám si kroky
jako slídící pes
honící se za vidinou
mám špatný odhad
ale spoustu lásky
pro ty, kteří sní
chci vidět život
lokat jeho písně
ale být i malý
abych mohl být udiven
někdy je ta křižovatka
co přichází zprava
výpovědí o světě
kde se scházejí
zdraví i nemocní
a vzpomínají na to
co viděli jako malí
kladivo na pověšení
obrázku je připravené

Jak se stát ulicí
která překrývá dva světy
co spojují srdce
temnotou procházet
je jako stát o samotě
dlouhá procházka
krátký proces
myslím, že jsem
už aby to bylo
jasné celému okolí
vyhrávat není
jako sedět pod stromem
schizofrenie mi uniká
přesto budu králem
když přijde potřeba
výhra je v otázce

Když vejde v nás. Ten tichý hlas.
Jenž nezná sten. To zvláštní sen.
Mě uchvátil. Byť nemazlil.
Se s nikým z nás. Jak dobře znáš.
Znáš snění jen? To není sten.
Co slyšíš vždy. Když vidíš rty.
Jak hýbou se. Když po lese.
Skáče srna. Která je němá.
Tak přirozeně. Nespadla z nebe.
Přišla, jak přišla. Do srdce vešla.
Pak nemohla dál. Tak jsem ji vzal.
Tu vešla jen. A znovu sten.
Být pozvaná. Zneuznaná.
V agonii. Tu mlčí stíny.
Se zmítá ta. Jenž možná zná.
Zná bolest v srdci. Však je zde, přeci.
„Jsem poctěna.“ Nestihne říct.
Nevejdeš k srdci. Nikdy vstříc.
Jen pamatuj. Na její hlas.
Jenž říkával: „Tak jsem tu zas.“

I zkouška beznaděje tady je.
Jak naděje beze jména.
Skrytá všem očím.
Kudy vejít má, má milá beze jména?
Na svatou půdu záhy vkročí.
A učiní rozhodnutí, co nutí ji jen.
Vkročit do područí, na svatou zem.
A kudy se má vydat moje beznaděj?
Kudy chce, však vydat nedá se.
To rozhodnutí bolí.
Povyk vytváří hluboké rány,
které vypaluje do kůže.
Bránit se však má drahá nemůže.
Tak kde je beznaděj, naděje beze jména?
Záhy odešla. Vzkaz nenechala.
V lahvi aspoň mohla.
Nic nezbylo. Jen krutá bolest beznaděje.