Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Někdy se drží slávy, moci a majetku, jindy ale touží vyniknout svým dílem. Tak tomu bylo u Lorda Byrona, který vedl hodně divoký a extravagantní život, ale myslel i na chudé a slabé, kteří neměli potřebný majetek pro svůj spokojený život. Znám je především jako básník, ale i bojovník.
Kdysi jsem nosil na břiše něco kolem padesáti kil tuku, ale v srdci jsem byl čistý jak pneumatika zevnitř. Pak jsem zhubnul a ošukal manželce sekretářku, ze samé blbosti jsem zcvoknul a skončil v náručí maminky, na invalidním důchodě jsem profitoval asi tolik, co nenažraný sibiřský vlk na vycpaném zajíci z královského chovu.
Ego Evžen Tahalvous
Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.
Na zahradě deště stékají po chodníčku do trávy, Buddha křičí ještě a rozprodává orgány, koupím od něj srdce vlkodlaka zkroceného, mastné vlasy zdobí zborcené čelo a taktéž stékají do starověkých úst mé milované Residui.
Špatný autor (17. Století)
„Kuželovitá práce!“, odplivl si Roman, než se zcela roztřásl. Jak dlouho bude ještě muset takhle bojovat? Byl rozehřátý potem odulého těla, snoubil se sám se sebou jak dvě oslizlé tlačenky, slepené horkem – které ani nůž nerozdělí tak, jak předtím byly. Renata, která se mu dřív věnovala, odtrhla se od něj a nechala ho krvácet. Tak měl její obraz v sobě a stále si ten rozchod přehrával, dral se v duchu od ní a tím víc se cítil přisátý. Onehdy se z toho zhroutil. Roman a Renata, Romulus a Remus, oba odkojeni zvlčilostí společenských drog. Teď umíral na záduchu realitou. Bez Renaty, jak dvojče uslzené ztrátou nejbližšího.
Intimita ve vztahu je stejně důležitá pro lidi takzvaně „normální“, tedy bez zjevných potíží, jako pro lidi stižené duševní nemocí. Bez intimity je život plochý, postrádá hloubku a smysluplnost. Jsme stvořeni jako párové bytosti, a tak jedna z našich základních potřeb je mít partnera, se kterým si budeme bližší než s ostatními lidmi. Je polovina štěstí pro toho, kdo takového partnera už našel. Ale druhá polovina se týká vztahu samotného. Vnímavost, empatie, laskavost i tolerance a bezvýhradné přijetí již takovou samozřejmostí není.
Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků? Někdy se drží slávy, moci a majetku, jindy ale touží vyniknout svým dílem. Tak tomu bylo u Lorda Byrona, který vedl hodně divoký a extravagantní život, ale myslel i na chudé a slabé, kteří neměli potřebný majetek pro svůj spokojený život. Znám je především jako básník, ale i bojovník.
Kdysi jsem nosil na břiše něco kolem padesáti kil tuku, ale v srdci jsem byl čistý jak pneumatika zevnitř. Pak jsem zhubnul a ošukal manželce sekretářku, ze samé blbosti jsem zcvoknul a skončil v náručí maminky, na invalidním důchodě jsem profitoval asi tolik, co nenažraný sibiřský vlk na vycpaném zajíci z královského chovu.
Ego Evžen Tahalvous
Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.
Na zahradě deště stékají po chodníčku do trávy, Buddha křičí ještě a rozprodává orgány, koupím od něj srdce vlkodlaka zkroceného, mastné vlasy zdobí zborcené čelo a taktéž stékají do starověkých úst mé milované Residui.
Špatný autor (17. Století)
„Kuželovitá práce!“, odplivl si Roman, než se zcela roztřásl. Jak dlouho bude ještě muset takhle bojovat? Byl rozehřátý potem odulého těla, snoubil se sám se sebou jak dvě oslizlé tlačenky, slepené horkem – které ani nůž nerozdělí tak, jak předtím byly. Renata, která se mu dřív věnovala, odtrhla se od něj a nechala ho krvácet. Tak měl její obraz v sobě a stále si ten rozchod přehrával, dral se v duchu od ní a tím víc se cítil přisátý. Onehdy se z toho zhroutil. Roman a Renata, Romulus a Remus, oba odkojeni zvlčilostí společenských drog. Teď umíral na záduchu realitou. Bez Renaty, jak dvojče uslzené ztrátou nejbližšího.
Intimita ve vztahu je stejně důležitá pro lidi takzvaně „normální“, tedy bez zjevných potíží, jako pro lidi stižené duševní nemocí. Bez intimity je život plochý, postrádá hloubku a smysluplnost. Jsme stvořeni jako párové bytosti, a tak jedna z našich základních potřeb je mít partnera, se kterým si budeme bližší než s ostatními lidmi. Je polovina štěstí pro toho, kdo takového partnera už našel. Ale druhá polovina se týká vztahu samotného. Vnímavost, empatie, laskavost i tolerance a bezvýhradné přijetí již takovou samozřejmostí není.
