Když Tereza viděla Jirku poprvé, seděl na invalidním vozíku a v očích měl nekonečný smutek. Poslali ji za ním, jako psychoterapeuta v utajení. S „normálním“ se odmítal bavit, tak to zkusila takhle – v riflích, přiléhavém tričku a s brýlemi na očích si s hrnkem kávy sedla k němu na lavičku a jen tak, aby řeč nestála, se ho zeptala: „Co děláš?“
I.
Nepropustné nepromokavé trenýrky, zcela neznačkové, ale vysoce funkční. Sportuji. Myslím na svého předka Koloděje Martýria Boušku a přitom se v duchu prohrabuju rodinnými alby z roku 1946, to byl čas, kdy se naše rodina ocitla na mizině mrtvolného prachu. Chodím po terase se sluchátky na uších a dělám dirigentská gesta, nejedna z mých přítelkyň by byla ráda, kdybych ji podobnými gesty zval k součinnosti v posteli. Já však přemýšlím radši o utrpení své rodiny a hledám společné body s ústrky, jichž se dostalo mě. Jsou to nitky, za něž tahá osud větší než je má mysl, opravdový a skvostný jako sexuální turistika v Thajsku v dobách, kdy ještě bylo chudou zemí. Myšlený jako sklo vyfoukané v Novém Boru nebo Jablonci nad Nisou. Osud zapsaný do hvězd asi jako dobrý žák Hron na komparatistice, kterou jsem kdysi studoval. Nebo taky hluboký jako podsvětí klubu Božák v mých rodných Teplicích, kde se sedávalo v klecích a souložilo jen velmi výjimečně, to když jsem klub musel opustit a zanechat v něm šestnáctiletou Klaudii a spolužáka Krásu, to si pak oni dva spolu hráli na nebohé a opravdové milence. Jinak byl klub spíš hudební, šli jsme odsud s Lucií jednou ke mně domů, abych jí dal do těla aspirin a aby mě pak zase opustila a zanechala smutným myšlenkám.
I.
Možná jsem chtěl napsat můj otec Antonín František Novotný, ale zůstalo tak. Rve mě vnitřní bolest, střeva se překlápějí ze strany na stranu a ven. Umírám. Kůže mi neslouží a začíná zapáchat. Mám dřevěnou nohu. Nenabíjí se mi elektronická cigareta a mám obří nikotinový dluh vůči tomu, co zbylo z mého těla. Vyletěla holubička ze skály, kdyby byly moje oči nespaly, asi by bděly, a to je v květináči s narciskami docela převrat. Teď budu lkát a nikdo mi v tom nebude bránit, sestřičky spí spolu nebo samy, spolu-pacienti spí sami, je tu klid. A spolu s ním obrovská, ale opravdu velmi obrovská trhlina a díra, kterou může vstoupit do světa bůh, nebo to, čím byl v mých očích, když jsem byl ještě naivní a mladý.
Kdysi jsem nosil na břiše něco kolem padesáti kil tuku, ale v srdci jsem byl čistý jak pneumatika zevnitř. Pak jsem zhubnul a ošukal manželce sekretářku, ze samé blbosti jsem zcvoknul a skončil v náručí maminky, na invalidním důchodě jsem profitoval asi tolik, co nenažraný sibiřský vlk na vycpaném zajíci z královského chovu.
Ego Evžen Tahalvous
Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.
Na zahradě deště stékají po chodníčku do trávy, Buddha křičí ještě a rozprodává orgány, koupím od něj srdce vlkodlaka zkroceného, mastné vlasy zdobí zborcené čelo a taktéž stékají do starověkých úst mé milované Residui.
Špatný autor (17. Století)
Když Tereza viděla Jirku poprvé, seděl na invalidním vozíku a v očích měl nekonečný smutek. Poslali ji za ním, jako psychoterapeuta v utajení. S „normálním“ se odmítal bavit, tak to zkusila takhle – v riflích, přiléhavém tričku a s brýlemi na očích si s hrnkem kávy sedla k němu na lavičku a jen tak, aby řeč nestála, se ho zeptala: „Co děláš?“
I.
Nepropustné nepromokavé trenýrky, zcela neznačkové, ale vysoce funkční. Sportuji. Myslím na svého předka Koloděje Martýria Boušku a přitom se v duchu prohrabuju rodinnými alby z roku 1946, to byl čas, kdy se naše rodina ocitla na mizině mrtvolného prachu. Chodím po terase se sluchátky na uších a dělám dirigentská gesta, nejedna z mých přítelkyň by byla ráda, kdybych ji podobnými gesty zval k součinnosti v posteli. Já však přemýšlím radši o utrpení své rodiny a hledám společné body s ústrky, jichž se dostalo mě. Jsou to nitky, za něž tahá osud větší než je má mysl, opravdový a skvostný jako sexuální turistika v Thajsku v dobách, kdy ještě bylo chudou zemí. Myšlený jako sklo vyfoukané v Novém Boru nebo Jablonci nad Nisou. Osud zapsaný do hvězd asi jako dobrý žák Hron na komparatistice, kterou jsem kdysi studoval. Nebo taky hluboký jako podsvětí klubu Božák v mých rodných Teplicích, kde se sedávalo v klecích a souložilo jen velmi výjimečně, to když jsem klub musel opustit a zanechat v něm šestnáctiletou Klaudii a spolužáka Krásu, to si pak oni dva spolu hráli na nebohé a opravdové milence. Jinak byl klub spíš hudební, šli jsme odsud s Lucií jednou ke mně domů, abych jí dal do těla aspirin a aby mě pak zase opustila a zanechala smutným myšlenkám.
I.
Možná jsem chtěl napsat můj otec Antonín František Novotný, ale zůstalo tak. Rve mě vnitřní bolest, střeva se překlápějí ze strany na stranu a ven. Umírám. Kůže mi neslouží a začíná zapáchat. Mám dřevěnou nohu. Nenabíjí se mi elektronická cigareta a mám obří nikotinový dluh vůči tomu, co zbylo z mého těla. Vyletěla holubička ze skály, kdyby byly moje oči nespaly, asi by bděly, a to je v květináči s narciskami docela převrat. Teď budu lkát a nikdo mi v tom nebude bránit, sestřičky spí spolu nebo samy, spolu-pacienti spí sami, je tu klid. A spolu s ním obrovská, ale opravdu velmi obrovská trhlina a díra, kterou může vstoupit do světa bůh, nebo to, čím byl v mých očích, když jsem byl ještě naivní a mladý.
Kdysi jsem nosil na břiše něco kolem padesáti kil tuku, ale v srdci jsem byl čistý jak pneumatika zevnitř. Pak jsem zhubnul a ošukal manželce sekretářku, ze samé blbosti jsem zcvoknul a skončil v náručí maminky, na invalidním důchodě jsem profitoval asi tolik, co nenažraný sibiřský vlk na vycpaném zajíci z královského chovu.
Ego Evžen Tahalvous
Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.
Na zahradě deště stékají po chodníčku do trávy, Buddha křičí ještě a rozprodává orgány, koupím od něj srdce vlkodlaka zkroceného, mastné vlasy zdobí zborcené čelo a taktéž stékají do starověkých úst mé milované Residui.
Špatný autor (17. Století)
