Janko se zahleděl na Violu. Líbila se mu. Možná až moc. Drobná, štíhlá, přitom ale s pěknými ňadry. Ještě by chtěl vidět její zadeček, ale kvůli invalidnímu vozíku, na kterém seděla, to nebylo možné. Bylo mu to líto. Miloval ženské zadečky, fascinovaly ho.

Ve svých snech a představách šel ale dál. Představoval si, jak leží na břiše v jeho posteli. Nahá, samozřejmě. Ve svých představách viděl křivky jejího těla, viděl i malinký, kulatý zadeček. Zavřel oči a snil dál. Snil o její bílé kůži, o vůni jejího těla, o vůni jejího zadečku, jejího klínu.

„Janko, spíš?“

Ač nerad, otevřel oči, protože to byl její sametový hlas a on najednou nevěděl, jestli to bylo pouze v jeho snu, nebo je skutečně tady, vedle něho. Zhluboka se nadechl. Ucítil tu hezkou, dráždivou vůni:

„Máš nádherný parfém.“

„Děkuji.“ Zašeptala.

„A hodí se k tobě.“ Spíš vzdychl, než řekl.

Usmála se. Tyhle dvě věty slýchala dost často, a přesto ji to vždy potěšilo a vždy znovu a znovu jí to polechtalo u žaludku. Milovala svůj parfém, jeho dráždivou sexy vůni, milovala ten pocit, když chlapi se slastně přivřenýma očima tajně nasávali její vůni.

A teď jí to lichotilo dvojnásob – Janko, i když sám na vozíku, byl velice pohledný devatenáctiletý černovlasý a černooký mladý muž. Když se usmál, ukázal nádherné bílé zuby a v očích mu poskakovali malí čertíci. A uměl se dívat tak, že měla pocit, že ji pomalu tím pohledem svléká a pak hladí po nahé kůži celého těla.

Líbilo se jí to, lichotilo jí to – jemu bylo devatenáct a jí už skoro třicet.

„Chci tě,“ zašeptal jí jednoho večera. Seděli před lázeňskou budovou, mlčeli, koukali se do dálky a snili si své sny. Každý svůj – Janko o ní, o Viole, ženě svých snů, o jejím těle, o svých rukách na jejím štíhlém bílém těle, o jejích rukách na svém velkém, černém těle… o vzájemném propletení jejich těl naplněných touhou a zpocených vášnivým milováním… Viola zatím snila o tanečním parketu, o divadelním pódiu, o cestování, o moři, o slunci… bez Janka.

Neopětovala mu jeho city, jeho lásku. Janko byl pro ni pouze kamarád, se kterým se dobře povídalo, nic víc.

Chvíli přemýšlela, co mu má odpovědět. Nechtěla se ho nijak dotknout, ale ani mu dávat plané naděje.

Janko si její mlčení vysvětlil tak, že ho asi neslyšela. Proto se k ní naklonil a řekl znovu:

„Chci tě.“ A po chvíli dodal: „Strašně moc tě chci.“ Po chvíli ještě dodal: „Podívej, sáhni si.“

Odtáhla se: „Janko, ne…“

„Počkej,“ zarazil ji. „Já nemyslím, že tě chci pouze teď, na jednu noc.“

Jednou rukou pevně chytil rukojeti jejího vozíku, aby mu nemohla ujet a druhou ji položil jemně a něžně na její ruku:

„Já myslím na pořád. Jsi tak krásná. Jsi nádherná, jsi slunce… jsi štěstí…“

„Jsem o deset let starší,“ zarazila ho.

„Ano,“ souhlasil. „A to je dobře – podle mě má být žena starší, zralejší, ví, co chce… a je plná vášně a chutě… je zralá, krásně voní… je sebevědomá a sexy…“

„Prosím tě mlč už!“ Zarazila ho.

„Ty se jenom tváříš, že nic,“ skočil jí do řeči. „Ale je to na tobě vidět – jsi plná touhy a vášně… jsi žhavá, jsi chtivá… toužíš po sexu… ty potřebuješ chlapa, ty chceš chlapa, ty bytostně toužíš po sexu, po živočišném, tvrdém sexu.“
„Ale už dost!“ Okřikla ho. „Už přestaň! Nemáš pravdu a já to nechci poslouchat. Je mi to nepříjemné.“

Zasmál se: „Nevěřím. Ani jediné písmenko ti nevěřím. Ty jsi stvořená pro sex, ty pro něj žiješ, ty kvůli němu žiješ.“

„Pusť mě!“ Okřikla ho. „Musím odjet. Chci odjet. Je mi to nepříjemné. Myslela jsem, že jsi kamarád, ale tohle ne!“

Nepustil ji. Byl přesvědčen, že pouze dělá drahoty – každá ženská přece dělá drahoty. A taky byl přesvědčen, že ji prokoukl, že ji dobře odhadl. Nemohl se přece mýlit – její tělo, její sexy parfém – to všechno bylo volání po chlapovi, po sexu, volání touhy a chtíče. Nemohl se přece mýlit.

A když už jednou našel odvahu všechno jí říct, musí to dokončit. Proto držel pevně její vozík, aby mu nemohla ujet, aby ho musela vyslechnout a pokračoval:

„Ty chceš chlapa, ty potřebuješ chlapa, je to na tobě vidět.“

„Nevím, co vidíš, ale ujišťuji tě, že vidíš blbě. Nechci chlapa, nehledám chlapa, nepotřebuji chlapa! A sex už vůbec ne!“

Její odpor se mu líbil. Byl přesvědčený, že ho pouze hraje, aby ho ještě víc dráždila, aby ho ještě víc navnadila … aby ho vzrušila… a to se jí povedlo.

„Ty si myslíš, že když sedím na vozíku, tak nejsem chlap? Koukni!“ Hrdě ukázal na bouli v klíně. „Podívej, sáhni! Jsem dobře vybavený, neboj. A funguje to na sto procent.“

„Dost!“ Okřikla ho Viola. „Fakt to nechci poslouchat. A pusť mě!“

„A pokud by ti to přece jenom nestačilo, pochopím. Ženská jako ty potřebuje sexu mnohem víc, než je schopen ji dát jeden chlap. Vím to, je to na tobě vidět!“

„Á, tady jste,“ skočila jim do řeči službukonající sestra. „Violo, pojďte se mnou, doktor si přeje s vámi ihned mluvit.“

S radostí přikývla.

„Ihned potřebuji jet domů,“ řekla doktorovi hned mezi dveřmi. „Ihned, nejpozději zítra.“

Odjížděla hned ráno, ještě před snídani.

Janko si právě přesedl na vozík a zajel k oknu, aby zjistil, jestli si má vzít i bundu. Uviděl Violu, jak nasedá do přistaveného taxiku.

Pochopil.

„A já jsem ti i milence byl ochoten tolerovat,“ povzdechl si. „A ty takto, nevděčnice nevděčná.“

Měly jsme půlhodiny do odjezdu autobusu, slunce pálilo, na teploměru 33 stupňů.

„Pojďme do drogerky.“

Obchod stál kousek od zastávky, byl tam příjemný chládek a dvě ženské v drogerce určitě objeví něco, co nutně jedna, nebo druhá, potřebuje.

Zastavily jsme mezi regály a studovaly složení výrobku, který nás zaujal.

Kousek od nás se zastavil i veliký robotický vysavač, nebo jak to správně nazvat. Dnes už ho potkáte v obchodech celkem běžně.

Chvíli tam tak stál, jako by nás sledoval. Pak se rozjel přímo proti mně. Svou rychlost zpomalil na minimum a začal se otírat o můj elektrický invalidní vozík, až jsem přemýšlela, jestli bude poškrábaný vysavač od mého vozíku, nebo můj vozík od vysavače.

„Asi zavazíme.“ Poodjela jsem tedy o kus dál. Vysavač se zastavil, otočil a opět vyrazil proti mně. Tentokrát nezpomalil, ale vrazil mi do vozíku.

„Asi mu zavazíme,“ zopakovala jsem a obě jsme se vydaly, pro jistotu, až do třetí uličky v blahé naději, že budeme mít klid. Po chvíli jsme uslyšely zvuk přibližujícího se vysavače.  Jel po hlavní uličce a jako by „nakukoval“ do uliček vedlejších. Míjel je jednu po druhé až do chvíle, než ve třetí uličce objevil nás. Zatočil do uličky, ve které jsme stály. Opět se rozjel přímo proti mně. 0pět nezpomalil, naopak, rozjel se ještě rychleji a znovu vrazil do mého elektrického invalidního vozíku. Poté couvl, ale jenom proto, aby se znovu rozjel a znovu mi vrazil do vozíku.

Přestalo mě to bavit: „Pojďme pryč,“ navrhla jsem.

„On se do vás zamiloval,“ zavtipkovala s úsměvem má známá, no já měla po náladě. Neměla jsem chuť nechat si otloukat vozík robotickým vysavačem. Hloupost, ale rozhodilo mě to.

Vydaly jsme se k východu s vysavačem v patách.

Kdo ví, možná se mu zdál můj vozík hodně špinavý a možná jen usoudil, že jme „konkurence“ a on nechtěl přijít o místo.  A možná se doopravdy zamiloval. Kdo ví.

Když Mirka uviděla v příchozí poště dopis od Romana, srdce se jí rozbušilo. Zatím to sice byl jenom kamarád, ale zatím.

„Kdo ví,“ usmála se, „možná časem. Zdá se být sympatický a pozorný. No uvidíme.“  Rychle otevřela dopis. Prosil ji o schůzku:

„Musím s Tebou mluvit. Osobně, ústně, prosím!“ Srdce se jí rozbušilo ještě víc. Co může být tak důležité, tak naléhavé? Byla zvědavá.

Souhlasila.

V daný den si důkladně umyla svůj invalidní vozík, pečlivě se namalovala, učesala, oblékla si šaty, o kterých věděla, že jí sluší a vše kriticky zkontrolovala v zrcadle. Byla spokojená a tak si objednala taxi a nechala se odvést na smluvenou schůzku, aby tam byla přesně. Neměla ráda, když se na ni čekalo.

I přesto Roman už čekal před cukrárnou, s velkou kyticí. Pomohl jí dovnitř, zavezl ji ke stolu a chvíli ji přemlouval, ať si dá nějaký zákusek, nebo aspoň zmrzlinu. Odmítla:

„Víš, že to nemusím, mně stačí kafe.“

„Ale dnes je výjimečný den,“ žadonil. „Nenech se přemlouvat, dej si něco.“ Naléhal dál.

„Proč se mám nutit do něčeho, co ani nemám moc ráda. Zvláště pokud je, jak říkáš výjimečný den. A zákusky doopravdy ráda nemám.“ Snažila se mu vysvětlit.

Usmál se: „Každá žena má přece ráda zákusky,“ trval na svém. Upravil si sako a důrazně zopakoval: „Každá! Ty jenom chceš být štíhlá.“

Zavrtěla hlavou: „Ale ne. Jsem výjimka. Zákusky prostě ráda nemám. Ani zmrzlinu.“ a dál trvala na svém. „Mně opravdu stačí ke štěstí jenom to kafe. To mám ráda.“ A po chvíli pokračovala: „Co tak strašně důležitého jsi mi chtěl říct?“

Roman se usmál od ucha k uchu, vypnul hruď a řekl: „Dnes je velký den – rozhodl jsem se! Já se k tobě přestěhuji.“

Zarazila se. Chvíli na něho nevěřícně hleděla. „Proč?“ Vypadlo z ní. Byla v šoku z toho, jak je drzý, nikdy mu ani slůvkem nic podobného nenabídla. Líbil se jí, to ano, dobře se s ním povídalo, ale zatím se k ničemu dál nedostali ani v náznacích, ani jeden z nich na to nespěchal. Proč taky? A najednou se hned chce k ní nastěhovat. Bylo to moc brzy a bez nabídky, nebo aspoň bez náznaků se jí to zdálo poněkud divné. Hodně divné.

„Proč?“ zopakoval po ní udiveně. „Jak ‚proč‘? Proto, že chci.“

Zalapala po dechu. To nečekala. A tato odpověď ji vůbec neuspokojila. Vlastně to ani odpověď nebyla.

„Jsi překvapená, že? Ale já se vážně chci o tebe starat.“ Chytil ji za ruku. „Mně vůbec nevadí, že jsi na vozíku.“

Nevěřila vlastním uším, nemohla uvěřit tomu, co z něho vypadlo! Zhluboka se nadechla.

„Já vím, nemůžeš tomu uvěřit, ale je to tak.“ Roman se zatvářil jako spasitel světa.

Mirka spíš nemohla uvěřit tomu, že něco takového mohl vůbec vypustit z úst. Nechápala, co to celé má znamenat. Byla v šoku z toho, jak strašně se v něm zklamala.

„Štěstím ani nemůžeš mluvit, viď?“ Sebevědomě se usmál, patřičně hrdý na svůj dobrý skutek, který chtěl právě udělat.

„Teda sebevědomí ti neschází,“ napadlo ji. „A drzost taky.“ Raději si ale myšlenky nechala jen pro sebe. Nechtěla mu říct něco ošklivého.

„Já vím,“ pokračoval, „že nosíš inkontinentní pleny, nevadí mi to. S tím nic nenaděláme, už jsem se na to informoval.“

Ale jí vadilo, že o tom začal mluvit. A že „se informoval“ – co se má co na ni informovat? Ještě k tomu o takových věcech! Hodně ji to vadilo. Zvedla ruku, aby ho zarazila. Chytil ji za ni:

„To se nedá nic dělat, stud už musí stranou,“ začal rozvíjet svoje představy o jejich společném životě. „Neboj, zvykneš si. Ze začátku se asi budeš stydět, ale to přejde. Budu tě nosit v náručí, vysvleču tě, umyji tě, přebalím…“

Dál ho už neposlouchala. Byla to úplně stejná slova, která před časem slýchala od Richarda: … budu se o tebe starat… budu tě na rukou nosit z vany… budu tě umývat… oblékat… budu … budu…  A kvůli tomu se rozešli. Copak se všichni zbláznili? Copak ona je malé děcko? Pouze sedí na invalidním vozíku a ano, občas potřebuje pomoc, ale ne vnucenou a za každou cenu. Copak to nikdo nechápe? Copak je nesvéprávná, aby všichni rozhodovali, co s ní budou dělat?

„Ty mě neposloucháš,“ vytrhl ji z úvah Roman.

„Ale poslouchám.“  Řekla tiše, ale myšlenkami byla jinde. Ani ho nechtěla poslouchat, nebo by se neovládla a vybuchla by. Už k tomu měla hodně blízko.

„Myslel jsem, že budeš štěstím bez sebe,“ řekl zklamaně. „Já ti tady nabízím, že se budu o tebe starat…“

„A co mám? Vyskakovat metr dvacet a tleskat ručičkama?“ – měla sto chutí říct, ale namísto toho se jen zhluboka nadechla, aby mu mohla skočit do řeči:

„Občas potřebuji v něčem pomoct, to ano, ale ne ve věcech, které sama zvládnu. A taková hygiena, výměna inkontinentních pomůcek, mezi ně, díky Bohu, patří,“ snažila se o vysvětlení ještě pořád mírně.

„Ale to už teď nemusíš dělat,“ teď skočil do řeči on ji. „Já tě budu převlíkat, umývat, přebalovat…“

„Bože, Romane!“ Už toho začínala mít dost. „Ty mě neposloucháš?! To zvládnu sama!“

„Ale já se chci o tebe starat! Já tě chci umývat, chci tě přebalovat…“

„Romane! Dost! Vzpamatuj se!“

Vstal: „Ty se vzpamatuj! Chtěl jsem ti obětovat celý svůj život. Chtěl jsem se o tebe starat! Ani mi nevadilo, že jsi na vozíku! Ale tobě slovo vděčnost asi nic neříká.“ Otočil se a odešel.

Mirka si vydechla: „Úchyl,“ ulevila si potichu. Ještě, že to z něho vylezlo teď a ne až později, až by… raději zanechala myšlenky typu co by, kdyby, zaplatila a odjela.