Začíná se zelenat tráva, rozkvétat příroda, v celé zvířecí říši začnou námluvy … a mezi lidmi? On hledá ji, ona hledá jeho … on hledá jeho … ona hledá ji … najednou nechce být nikdo sám. A člověk odkázaný na invalidní vozík není výjimkou.

Spousta zdravých lidí si myslí, že člověk na vozíku myslí jenom na svoje zdraví, svoje nemoci, svoje bolesti a jediné, co ho trápí je to, že nemůže chodit. Jenže i člověk na invalidním vozíku myslí na to, že by se rád projel parkem, zastavil se pod stromem, držel někoho za ruku, povídal si s ním vesele i vážně. A budete se možná divit, ale myslí i na to, že by někoho objal a líbal a jaké by to bylo, kdyby někdo líbal, objímal a hladil jeho ….

Kdysi jako nadějný student jakési srovnávací literatury jsem byl zamilován nebo spíš jsem toužil po té či oné. Slečně Tereze, nebo po mnišce, jejíž jméno jsem neznal. Nikdy jsem se ale nerozhoupal k ničemu jinému než k pohupování se nad záchodovou mísou. Veřejné záchodky univerzity Karlovy, dobrá to věc. Těžko si stoupnete k umyvadlu se zrcadlem přímo ve Šporkově paláci. Možná kdyby to byly dívčí záchodky, to by snad ještě šlo.

Navykli jsme si hrát s přítelkyněmi takovou milou hru na lži. Říkám jim, že se mi líbí, že jim to sluší a podobně. Má přítelkyně ale téměř nikdy není žena. Je to jen vnitřní prostor pro nové rozpory. Proto ji čas od času opustím a začnu si s novou. Mám pocit, že se tím něco vylepší. Ale i tato nová holka se mi dostane do hlavy a začne se tam roztahovat. Asi si nakonec najdu kluka, možná to bude lepší. Nevím, proč jsou všechny mé přítelkyně tak žárlivé. Nesmím se v jejich přítomnosti ohlížet na sebe. Ani za sebe. Nesmím si začít s jinou ženou, sáhnout jí na stehno, té jiné. Některé přítelkyně se zkoušely za ty jiné převlékat.