Dá se říct, že vztah se ženou je pro každého muže svrchovaně nevýhodný, přinejmenším z pohledu západní medicíny. Když si chci nechat vytrhnout zub, jdu k zubaři. A pokud mám zahleněné dýchací cesty, půjdu asi na plicní. Pokud se mi líbí, jak nějaká žena hraje na klavír, tak si to poslechnu.
Pamatuji si přesně ten moment, kdy se to stalo. Čelila jsem něčemu těžkému a v tu chvíli už nemohla být tím, čím jsem byla. Moje dětské já v tu chvíli zmizelo, musela jsem reagovat rozumně, dospěle, vše zvládnout.
Jsou naše touhy skutečně naše? V rozvinutém, konzumně orientovaném kapitalismu, uprostřed každodenních atak cílené reklamy a totality vševědoucích algoritmů, tápajíce ve vnuceném narcismu sociálních sítí, si tuto otázku patrně pokládáme častěji, než kdy dříve. Současný filosof Slavoj Žižek, asi jediný zástupce této kdysi vysoce ceněné disciplíny, který vešel ve všeobecnou známost, to formuluje tvrdě. Mluví o lapenosti do všeobecných mechanismů touhy, vůči které jsme bezmocní – když se snažíme v zoufalství od tohoto vnějšího dunění obrátit dovnitř a najít tam něco ryzího a autentického, najdeme jen obrazy a představy, které do nás byly vloženy zvnějšku, jakýsi přelud, který se stal jádrem nás samých. Ač se nedomnívám, že je to s námi zas tak špatné, něco na tom je. Každopádně odtud je už jenom krůček k závěru, že i naše sexuální touhy, preference, identity, sebevnímání a způsoby, jakými o sexu vůbec mluvíme a zvědomujeme ho, jsou podmíněny mechanismy vládnoucí kultury a moci. Což přímo odporuje zaměření školených sexuologů, kteří se sveřepě pokouší celou tuto oblast plně zakotvit v biologii a (často vrozených) mozkových procesech.
Dialog „Faidros“ je „nejnemravnějším“ spiskem řeckého filosofa Platóna, asi nejznámějšího „přítele moudrosti“ všech dob. Dialogy (což jsou takové zdramatizované filosofické debaty, v nichž jako hlavní postava vystupuje Platónův učitel Sókratés) jsou formou Platónova psaní (napsal jich ke třiceti) a prokazují jeho výrazný literární talent, ač on sám si jich podle všeho zas tak necenil. Za hlavní prostředek filosofování považoval totiž patrně spíše slovo mluvené.
Tak asi záleží na tom, čeho se ta úzkost týká a o jaký druh sexu jde. Pokud trpíte strachem z lidí, tak třeba budete mít problém se sexem s jinou osobou, nicméně masturbace vám může být velmi prospěšná, protože uvolňuje napětí. Z toho jde pak také docela dobře vycházet, pokud se rozhodnete strach překonávat.
Vidím tě stoupat / z mé duše/
kde ti má vášeň / vystavěla příbytek.
Přirozeně už název této úvahy je navýsost pochybný. Je vůbec něco takového jako bludná láska? Co je na bludné lásce bludného?
Dá se říct, že vztah se ženou je pro každého muže svrchovaně nevýhodný, přinejmenším z pohledu západní medicíny. Když si chci nechat vytrhnout zub, jdu k zubaři. A pokud mám zahleněné dýchací cesty, půjdu asi na plicní. Pokud se mi líbí, jak nějaká žena hraje na klavír, tak si to poslechnu.
Pamatuji si přesně ten moment, kdy se to stalo. Čelila jsem něčemu těžkému a v tu chvíli už nemohla být tím, čím jsem byla. Moje dětské já v tu chvíli zmizelo, musela jsem reagovat rozumně, dospěle, vše zvládnout.
Jsou naše touhy skutečně naše? V rozvinutém, konzumně orientovaném kapitalismu, uprostřed každodenních atak cílené reklamy a totality vševědoucích algoritmů, tápajíce ve vnuceném narcismu sociálních sítí, si tuto otázku patrně pokládáme častěji, než kdy dříve. Současný filosof Slavoj Žižek, asi jediný zástupce této kdysi vysoce ceněné disciplíny, který vešel ve všeobecnou známost, to formuluje tvrdě. Mluví o lapenosti do všeobecných mechanismů touhy, vůči které jsme bezmocní – když se snažíme v zoufalství od tohoto vnějšího dunění obrátit dovnitř a najít tam něco ryzího a autentického, najdeme jen obrazy a představy, které do nás byly vloženy zvnějšku, jakýsi přelud, který se stal jádrem nás samých. Ač se nedomnívám, že je to s námi zas tak špatné, něco na tom je. Každopádně odtud je už jenom krůček k závěru, že i naše sexuální touhy, preference, identity, sebevnímání a způsoby, jakými o sexu vůbec mluvíme a zvědomujeme ho, jsou podmíněny mechanismy vládnoucí kultury a moci. Což přímo odporuje zaměření školených sexuologů, kteří se sveřepě pokouší celou tuto oblast plně zakotvit v biologii a (často vrozených) mozkových procesech.
Dialog „Faidros“ je „nejnemravnějším“ spiskem řeckého filosofa Platóna, asi nejznámějšího „přítele moudrosti“ všech dob. Dialogy (což jsou takové zdramatizované filosofické debaty, v nichž jako hlavní postava vystupuje Platónův učitel Sókratés) jsou formou Platónova psaní (napsal jich ke třiceti) a prokazují jeho výrazný literární talent, ač on sám si jich podle všeho zas tak necenil. Za hlavní prostředek filosofování považoval totiž patrně spíše slovo mluvené.
Tak asi záleží na tom, čeho se ta úzkost týká a o jaký druh sexu jde. Pokud trpíte strachem z lidí, tak třeba budete mít problém se sexem s jinou osobou, nicméně masturbace vám může být velmi prospěšná, protože uvolňuje napětí. Z toho jde pak také docela dobře vycházet, pokud se rozhodnete strach překonávat.
Vidím tě stoupat / z mé duše/
kde ti má vášeň / vystavěla příbytek.
Přirozeně už název této úvahy je navýsost pochybný. Je vůbec něco takového jako bludná láska? Co je na bludné lásce bludného?
