Jak to dopadlo s devítkou
Sny… co se nám snaží říct? Naznačit? Zdají se nám, někdy si je mnozí nepamatujeme.
Já si jeden po dlouhé době zapamatovala, bylo to na dušičky… A zdálo se mi o něm. O devítce, tedy o mojí “Alt Er love”…
Sny… co se nám snaží říct? Naznačit? Zdají se nám, někdy si je mnozí nepamatujeme.
Já si jeden po dlouhé době zapamatovala, bylo to na dušičky… A zdálo se mi o něm. O devítce, tedy o mojí “Alt Er love”…
Jsem zesláblá nemocí, unavená a když něco dělám dost se potím… Tato hospitalizace mi dala hodně výzev a úkolů, po pravdě, už se sem nechci vrátit za žádnou cenu. Je mi smutno po rodičích a všem, co je venku, najednou mi došlo, že jsem tu dost izolovaná a schovaná před vším možným, ale zároveň mě tu hrozí různé nemoci, protože jsem málo odolná před viry a bakteriemi. Těším se domů na klid, který mi tolik chybí. Tady je všechno na povel, což mi už leze na nervy. Modlím se, abych našla rovnováhu po delším čase smůly. Takové slabosti, které teď mám, jsem nikdy neměla, potíže se srdcem se u mě objevily nejvíce až letos. Je bohužel zřejmé, že stárnu. Mám snad ještě možnost zhubnout… Dnes mám po dlouhé době chuť na mekáče… tak uvidím, objednám si hamburger nebo kuřecí kousky, hranolky 🙂 V poslední době je všechno celkem problematické, jsem i dost plná negativity, musím na sobě zapracovat… Zítra ráno je povlíkání postelí, to je vždycky strašný.
A jsme u toho… Kolik musí člověk v životě potkat mužů, aby si konečně mohl říct: “Jo, tenhle za to stojí, je jinej, konečně jsem našla svoje alter love, našla jsem toho pravého? A nebo vůbec?” Co když je vše jen promyšlená hra, která vzešla úplně odjinud, z osudu řekněme. Z něčeho vyššího, co nás přesahuje a my jsme jen loutky a všichni hrajeme divadlo, osobní divadelní etudu, která je prostoupena naší myslí, naším tzv. “vyšším já”.
Celá tahle éra byla podivná. Extrémně podivná.
Na prvního manipulátora jsem narazila ve svém sedmém vztahu, kdy jsem se postupně stávala submisivní a tak nějak podléhala sebeklamu, že jsem vlastně zbytečná. Začínalo mi být všechno jedno, ztrácela jsem svoji sebehodnotu, i když na začátku vztahu jsem nabyla velmi sebevědomého dojmu, ale postupně se moje sebevědomí sráželo na bod mrazu, až nakonec skončilo velmi hluboko pod tímto bodem.
Chtěla jsem psát o hrách, které lidé mezi sebou hrají a sama jsem se zapletla do jedné, nyní již trochu nebezpečné hry.
Chtěla jsem psát o manipulaci, až agresi, kterou lidé mezi sebou vytvářejí, jenže je nasnadě napsat o sobě, o mé hře, kterou jsem rozpoutala. Je vysoce promyšlená, tedy alespoň byla. Udělala jsem si z ní Projekt.
Michal znal Toma a Emu už mnoho let. Byl to mladý pár s obrovským smyslem pro humor a se spoustou přátel. Michal se na návštěvu k nim už dlouho těšil. Jenže jednou do toho přišla chřipka, jednou nečekaná návštěva, jednou Tomova služební cesta… A Ema, když byla sama doma, nikdy žádné návštěvy nepřijímala. Seděla nad svými výkresy a malovala. Nikdy se nenechala nikým a ničím rušit. Neotvírala, nebrala telefony. V těch chvílích žila jen ve světě svých snů a fantasie, jen se svými obrazy.
Sny… co se nám snaží říct? Naznačit? Zdají se nám, někdy si je mnozí nepamatujeme.
Já si jeden po dlouhé době zapamatovala, bylo to na dušičky… A zdálo se mi o něm. O devítce, tedy o mojí “Alt Er love”…
Jsem zesláblá nemocí, unavená a když něco dělám dost se potím… Tato hospitalizace mi dala hodně výzev a úkolů, po pravdě, už se sem nechci vrátit za žádnou cenu. Je mi smutno po rodičích a všem, co je venku, najednou mi došlo, že jsem tu dost izolovaná a schovaná před vším možným, ale zároveň mě tu hrozí různé nemoci, protože jsem málo odolná před viry a bakteriemi. Těším se domů na klid, který mi tolik chybí. Tady je všechno na povel, což mi už leze na nervy. Modlím se, abych našla rovnováhu po delším čase smůly. Takové slabosti, které teď mám, jsem nikdy neměla, potíže se srdcem se u mě objevily nejvíce až letos. Je bohužel zřejmé, že stárnu. Mám snad ještě možnost zhubnout… Dnes mám po dlouhé době chuť na mekáče… tak uvidím, objednám si hamburger nebo kuřecí kousky, hranolky 🙂 V poslední době je všechno celkem problematické, jsem i dost plná negativity, musím na sobě zapracovat… Zítra ráno je povlíkání postelí, to je vždycky strašný.
A jsme u toho… Kolik musí člověk v životě potkat mužů, aby si konečně mohl říct: “Jo, tenhle za to stojí, je jinej, konečně jsem našla svoje alter love, našla jsem toho pravého? A nebo vůbec?” Co když je vše jen promyšlená hra, která vzešla úplně odjinud, z osudu řekněme. Z něčeho vyššího, co nás přesahuje a my jsme jen loutky a všichni hrajeme divadlo, osobní divadelní etudu, která je prostoupena naší myslí, naším tzv. “vyšším já”.
Celá tahle éra byla podivná. Extrémně podivná.
Na prvního manipulátora jsem narazila ve svém sedmém vztahu, kdy jsem se postupně stávala submisivní a tak nějak podléhala sebeklamu, že jsem vlastně zbytečná. Začínalo mi být všechno jedno, ztrácela jsem svoji sebehodnotu, i když na začátku vztahu jsem nabyla velmi sebevědomého dojmu, ale postupně se moje sebevědomí sráželo na bod mrazu, až nakonec skončilo velmi hluboko pod tímto bodem.
Chtěla jsem psát o hrách, které lidé mezi sebou hrají a sama jsem se zapletla do jedné, nyní již trochu nebezpečné hry.
Chtěla jsem psát o manipulaci, až agresi, kterou lidé mezi sebou vytvářejí, jenže je nasnadě napsat o sobě, o mé hře, kterou jsem rozpoutala. Je vysoce promyšlená, tedy alespoň byla. Udělala jsem si z ní Projekt.
Michal znal Toma a Emu už mnoho let. Byl to mladý pár s obrovským smyslem pro humor a se spoustou přátel. Michal se na návštěvu k nim už dlouho těšil. Jenže jednou do toho přišla chřipka, jednou nečekaná návštěva, jednou Tomova služební cesta… A Ema, když byla sama doma, nikdy žádné návštěvy nepřijímala. Seděla nad svými výkresy a malovala. Nikdy se nenechala nikým a ničím rušit. Neotvírala, nebrala telefony. V těch chvílích žila jen ve světě svých snů a fantasie, jen se svými obrazy.